Je krásný den. Až moc krásný na nějaké potrhlé umírání. Je nemístné dnes zavírat oči. Je neslušné už je nikdy neotevřít. Protože právě dnes svítí slunce, obloha jakoby vypila Blue Curacao a člověku je přece moc krásně. Až moc, napadlo by jedince, který ví, že umírá. Neví sice, jestli dnes nebo zítra, ale ví, že to bude brzo. Tak to říkali andělé v bílých pláštích. Konečně uznali, že ty záchvaty nejsou jen pro legraci. Konečně uznali, že epilepsie u něj opravdu je. Konečně uznali, že opravdu umře. Konečně uznali, že on měl vlastně vždycky pravdu, přestože nestudoval pět let na lékařské fakultě. A všechno je mu teď prd platné. Jde po ulici a říká si, že ten člověk, který kolem něho prošel, byl možná poslední, kterého dneska vidí. Třeba teď dostane další záchvat a už mu nic nepomůže. Třeba. Může se to stát, proč by ne. A právě proto ho napadá, co by řekl neznámému, kdyby věděl, že právě onen člověk je ten poslední, s kterým naposled ve svém životě mluví. Co by mu řekl? Uvažoval. Sedl si na lavičku v parku. Na trávě zobali holubi a psi pobíhali kolem. Všiml si sedmikrásek a měl chuť natrhat jich sto padesát. Napadlo ho zrovna toto číslo a měl z toho radost. Chtěl udělat něco ztřeštěného. Ano, právě sto padesát sedmikrásek nasbírat! To by bylo ono. Ale neudělal to. Seděl a přemýšlel, co by neznámému řekl. Ospravedlňoval bych se? Nebo bych řekl, že si za všechno vlastně můžu sám? Že jsem měl změnit nemocnici? Odjet do Švýcarska nebo Rakouska, aby mě tam vyšetřili? Hodnotil bych se kritickyl? Snažil bych se mu nalhat, že jsem byl ten nejlepší a že já bych vlastně neměl umírat? Snažil bych se nějak zachránit? Co bych řekl? Ptal se sám sebe. Uvažoval a nakonec vstával z lavičky s myšlenkou, že by možná neřekl vůbec nic, protože už je asi zbytečné mluvit… Udělal pár kroků a dostal jeden z nejsilnějších záchvatů, které ho zatím postihly. Sklátil se na zem a zavřel oči. Neměl rád ty scény ve filmech, kdy pozůstalí zatlačovali mrtvému oči. Vždycky říkal, že si to udělá sám.