„Kam jsi mi dal deník?“
„Jaký deník?“
„Nedělej blbého!“ zaútočila na svého muže. „Vím, žes´ mi ho schoval!“
„Proč bych to dělal? Nevím nic o nějakém pitomém deníku!“ Nechápal, proč jeho žena tak vyvádí. Kvůli deníku? Takové prkotině?
„Lžeš! Četl sis ho a schoval, protože si do něj píšu o tobě.“ Roztřásl se jí hlas. Začala brečet.
„Cože?! Ty si píšeš o mně? A proč?“ podivil se.
„Jen tak. To je moje věc. Vrať mi ho! Hned!!!“ Teď už začala doopravdy křičet. Skoro až šílet.
„Jsi hloupá. Kam bych asi tak schovával deník? Ani nevím, že si něco takového píšeš.“ Snažil se ji uklidnit. Pořád mu přitom vrtalo hlavou, o co vlastně jde. Byl vyrušen při večeři, kdy se v poklidu četl noviny, a pak najednou taková scéna! Co to má znamenat?
„Víš a víš a víš! Víš, že si píšu deník! Včera jsi mě viděl psát, říkal jsi mi přece, abych si šla už lehnout, ať už nepíšu blbosti.“
„Já si ale myslel, drahá, že píšeš zase nějaké články. Jak ti mám vysvětlit, že o žádném deníku nevím?“ Přecházela ho trpělivost. Stála před ním jeho mladá manželka, která je jindy tak krásná a usměvavá, a teď se tady před celá třese, brečí a hledá nějaký pitomý sešit.
„Zapíráš ten deník! Jak by jinak mohl tak najednou zmizet? Včera byl ještě za skříní, dávala jsem ho tam. A dneska už tam není. Jak mi to můžeš vysvětlit, miláčku? Že by nás přes den navštívil zloděj?“ Dala si bojovně ruce v bok. Použila ironii, a to nikdy nedělá, nemá to ráda. Až se toho sama lekla, k čemu najednou dochází.
„Hlavně mi tady nebreč! Víš, že nemám rád ty ženské citové výlevy! A řekni mi, co je na tom deníku tak tajného, že ho schováváš za skříň, hm? Už toho divadélka mám plné zuby!“ Na krku a obličeji mu naskakovaly červené skvrny, známka toho, že je nadmíru rozčilen. Když si toho jeho žena všimla, trochu se ulekla, ale nedbala varovného signálu, ale naopak cítila ještě větší potřebu dozvědět se, kam ten deník schoval.
„Tak řekneš mi, kam jsi ho ukryl?! Je to jenom moje věc, co si píšu a kam to schovávám! Je ti to jasné?!“ Opět zvyšovala hlas.
„Já proti tomu nic nemám, když si něco píšeš, drahoušku. Tak už prosím tě tak nevyšiluj. Uklidni se a vzpomeň si, kde jsi ho nechala. Mě už tento rozhovor nebaví, jdu na pivo.“ Obrátil se k ní zády a šel do předsíně, aby si vzal bundu.
„Budu vyšilovat, jak se mi bude chtít! Nepůjdeš nikam, dokud se to nevyřeší!“ Rázně se mu postavila do cesty. Nestačil se divit. Kde je ta shovívavá a tolerantní žena, která mu po tři roky manželství nevyčetla ani jednou, že byl dlouho v hospodě, že přišel domů opilý a pozvracel koupelnu?
„Uhni mi z cesty, lásko, v této chvíli odcházím. Ty si prosím tě udělej pořádek ve svých věcech a uklidni se. Naposledy opakuju, že o žádném deníku nic nevím a nemám ho. Jasné?“ Odstrčil ji stranou a otvíral dveře, když se jeho žena rozbrečela nanovo.
„Nemáš právo číst moje intimnosti a pak mě za ně odsuzovat! Nechceš mi ten deník vrátit proto, že ses dozvěděl o Jirkovi, je to tak?“ Slzy jí stékaly po tváři. Neviděla ani na muže. Jeho obraz měla rozmazaný.
„Co je s Jirkou? Proč ho sem pleteš, Sabino? Nechápu tě. Proč se zrovna teď zmiňuješ o mém nejlepším kámošovi?“ Celý zrozpačitělý stál ve dveřích a začínal mít pocit, že svět se zbláznil. Nebo alespoň jeho žena. Ta teď seděla na zemi, opírala se o komodu a brečela, jako kdyby se stalo něco hrozného.
„Však to víš!“ zakřičela. „Víš, že jsem se s ním vyspala! Ale byl to omyl, slyšíš? Nemělo se to nikdy stát!“
Ruka mu klesla z kliky. Oněměl. Zachvátilo ho opovržení, znechucení. Měl chuť si odplivnout. Neudělal to. Neptal se už na nic. Jen za sebou zavřel a přál si, aby měl v peněžence aspoň tolik, aby se pořádně opil. Chtěl pozvracet celý tento svět, který si zřejmě nic jiného nezaslouží.