Neozbrojená: Jdu. Pomalu kráčím. Jsem neozbrojená. Mám jen svůj život.

Střelec: Jde proti mě. Je neozbrojená. Musím ji zabít? Svědomí mě bude tížit. Ale vždyť jsem zabil už tolikrát. Tak proč se teď nemůžu rozhodnout?

Neozbrojená: Ať už se konečně rozhodne. A skoncuje to. Nesnáším čekání. Nikdy jsem ho neměla ráda. Nechci umřít jako troska. Ale vždyť jí už jsem.

Střelec: Zab ji. No tak nad čím tak přemýšlíš? Proboha! Vždyť já se tady hádám sám s sebou o to abych někoho zastřelil. Co to semnou je? Je tak podivně klidná. Má hlavu hrdě vzpřímenou, padne i její hrdost když padne ona.

Kroky které se ozývají za Neozbrojenou, kterých si vůbec nevšímá se přiblíží…

Neozbrojená: Ještě pořád se nerozhodl. Nebo je to tak dlouhá doba než vyletí kulka z hlavně a doletí k tělu?

Střelec: Za ní je nějaký pohyb. Mám tady dnes někoho zabít, co kdybych zabil toho za ní, vždyť je to jedno. Její hrdost by mě dlouho pronásledovala.

Neozbrojená: Nebo nemůže dobře zamířit? Třeba chce abych trpěla a chce namířit do nějakého místa, tam co by mě pomalu zabíjelo.

Střelec: Teď už mě svědomí netíží. Zabiju. A bude klid. Pro mě…

Ozve se výstřel. Kulka prorazí kůži a zavrtá se hluboko do těla. Ale k zemi nepadla Neozbrojená…kdo padl? Čí krev vsákla země? Neozbrojená se otočila a zjistila, že k zemi padla stará, vrásčitá žena. Neozbrojená řešila velké dilema. Zabít toho co zabil starou ženu z její vesnice nebo mu děkovat za život, který měla ještě před sebou? Protože ten kdo měl zemřít… byla právě ona