Vlak s drcnutím zastavil u zaplivaného nádraží. Na oprýskané zelené lavičce se rozvaloval bezdomovec a s pootevřených úst mu pomalu stékala slina na límec špinavého prodřeného kabátu. Zhoupl se mi žaludek.
Já tyhle jízdy nějak špatně snáší. Vyjdu do uličky a snažím se trochu si protáhnout tělo. Ozve se táhlý hvizd a vlak sebou opět škubne až mi v útrobách nějaký vetřelec, udělá zběsilý kotrmelec. Ve stejném okamžiku po železných schůdkách vysupí zavalitá žena s urousanými hnědými vlasy a velkou cestovní taškou, v levné bundě a obnošených botách se procpe kolem mě a mě olízne její těžká kořeněná vůně. Dáma zapadne do vedlejšího kupé a my se konečně odlepíme od perónu. A za okny zase utíká krajina stejně jako naše životy.
x x x
*Víte, já jsem sice mladý, ale prožil jsem toho také dost. Vlastně bych řekl, že víc než bych si byl býval přál. Narodil jsem se dvěma mladým úspěšným a finančně zajištěným lidem. Prožil jsem klidné, šťastné dětství, i když více času než s rodiči, strávil jsem s prarodiči. Oni tvořili můj dětský svět. Děda často rád a dobře vyprávěl pohádky. Né ty co už každý dobře zná, on vymýšlel stále a stále nové, takové které se vypravují jen jednou a už je nikdy nikdo neuslyší. A babička pekla. Koláče sladké jako med, bábovky a bublaniny, že se na ně každé srdce byť by bylo kamenné či snad i z nejtvrdší rudy na světě muselo usmát. Pohádky a vůně koláčů…to bylo moje dětství. Ale tak jak všechno na světě jednou skončí, musel zákonitě nastat zlom i v mém životě. Možná byl příliš krutý a já na něj nebyl připraven, nu nikdo se mě na nic neptal, osud mi nezaklepal na hlavu a nezeptal se:“ Prosím, smím vejít?“, prostě mi vtrhnul do života a bral co se dalo. Přišel jsem jednou ze školy domů a našel babičku jak odpočívá ve starožitném houpacím křesle s krásným čalouněním. Vyskočila čiperně. Stejně jako když zamlada hlídala na stráni za Chalupou stračeny. Hned mi začala chystat oběd. Mluvil jsem s ní už ani nevím o čem, asi o nějakých hloupostech. Poslala mě si před obědem umýt ruce. Ještě si pamatuju jak vonělo mýdlo. Byl jsem pryč jen pět minut a když jsem se vrátil ležela na zemi mrtvá. Jako by spala. Měla klidný, vyrovnaný vyraz..nebo snad i mírný usměv. Doktor řekl že to trvalo ani ne minutu…pitomých šedesát sekund trvalo světu aby mě okradl o tu nejmilovanější osobu. Po babiččině smrti s námi přestal děda komunikovat. Nevycházel z domu, nestaral se o sebe, skoro nejedl. A tak se stalo, že jsem ho po jednom odpoledním vyučování nenašel doma. Naši ho dali do domova důchodců. Nestačil jsem se ani rozloučit, nevěděl jsem to. Vynahradil jsem si to za dva měsíce, to jsem se s ním mohl rozloučit nad tmavou rakví s okázalým zlatým kováním. Jak já jsem tehdy rodiče nenáviděl. Vlastně jsem nenáviděl všechno a všechny.
x x x
Puberta znásobená neštěstím a vztekem. Začal jsem si po svém užívat života. Vždyť žijem jen jednou. Drogy. Chlast. Holky na sex. Byly pro mě jen kusy masa se kterými jsem mohl částečně ukojit hormony rozbouřené pudy. Ale jednou se stalo něco co mě dostalo až na úplné dno. Tenkrát jsem už neměl žádné zábrany ani svědomí, sral jsem na školu i na celý život a šel s jednoho mejdanu do druhého. Bylo to v sobotu 21. prosince, mrzlo. S nejlepším kámošem jsem se vracel totálně sjetý domů. Museli jsme jet vlakem. Na nádraží byla jen hrstka lidí a ti nás nezajímali. Honza se se mnou vsadil že dokáže ujít kus po kolejích. Ty byly namrzlé a on opilý. Pak už si jen pamatuju křik, skřípání brzd a tupou tlumenou ránu. Honza byl v pohodě, ten debil se zabil a já sem byl v hajzlu. Deprese. Chlast ani holky nepomáhaly. Ozvalo se svědomí a to je mučivější než všechny tortury světa. K osmnáctinám mi naši koupili byt. Prý abych měl své soukromí. Co ti věděli?!
Byl to zrovna na den rok, co Honza umřel. Nejchladnější noc té zimy, stejně jako tenkrát. Vyšel jsem na balkón. Hvězdy svítily a měsíc byl jako protivná lampa, která odkrývala vše co pod rouškou noci mělo zůstat skryto. I duchy v mé mysli. Zapálil jsem si cigaretu a popel klepal na vykachlíčkovanou podlahu. Kolem mě panelákové monstra, sněhové zavěje posrané od psů a pod okny linoucí se písnička chlápka co se vracel z nedaleké hospody. Dokouřil jsem a špaček odhodil přes balkón. V prázdném bytě na digitálních hodinách svítil čas 00:00. Pustil jsem si porno, rozdávaly si to dvě lesbičky a tak jsem se nad tím dlouho ukájel. Na hodinách zelené nestvůrné 3:05. Napuštěná vana, horká voda, ostrý kuchyňský nůž a podřezané žíly.Tik, tak …4:55.
Netuším co dokopalo matku aby toho rána otevřela náhradním klíčem dveře mého bytu. Koblížky s snídani mi asi nenesla. Našla mě skoro mrtvého ve vaně plné dávno vychladlé vody a krve. Lidi většinou na doktory nadávají ale mě dali do kupy. Konečně se mi někdo věnoval, vyslechl mě a pomohl mi. No a co, byl to psychiatr ale já se za to nestydím, hlavně že žiju. A jak žiju! Všechno je teď jiné! Lepší a krásnější, mám holku co mě miluje, rozumím si s rodiči a studuju co mě baví. Sem neskutečně šťastný že žiju. Co na tom, že je život pes, já se s ním už dokážu prát!!!
Kouna