Vyrušilo nás prudké trhnutí dveří. Zvedla jsem už trochu unavené oči a zahleděla se na zaměstnance drah, který nám s naprosto zhnuseným výrazem nabízel kávu, čaj nebo chlazené nápoje. Bylo na něm vidět, že učiníme-li pouhý pokus si opravdu něco koupit, bude schopen nám k tomu přimíchat i cyankáli.Tenhle obtloustlý, zapšklý chlápek zjevně svou práci miluje. Odmítnut, přirazil s pokřiveným úsměvem dveře, které před okamžikem s vervou otevíral.

*Když jsem přijela do Afriky bylo mi něco málo přes dvacet. Drsná a nelítostná v mnoha směrech, přirozený koloběh- silnější přežije, chutnala hořkosladce a já si tu zemi zamilovala. Byla jsem dobrovolná zdravotní sestra. Co v mládí uvidíš, to už do stáří nezapomeneš. Umírající děti s nafouknutými bříšky, lidi, nakažené zákeřnými pohlavními chorobami, umírající v bolestech, zbavení rozumu i vlastního já, znetvoření, poznamenaní. Neměli jsme dost léků, lékařů ani sester. Co jsme mohli dělat? Zmírňovat bolesti, pohladit po tváři, chytit za ruku. Každý den se vrhat do nerovného souboje s chudobou a bídou…matkami smrtelných nemocí. A my se vrhali.
Vzpomínám si na mladíka, kterého přinesli po útoku lva.. Šelmu sice zabili, ale ta stačila chlapci svým přesným manévrem prokousnout krční tepnu. Už když ho přinesli, byl téměř mrtvý. Trhavě, namáhavě dýchal. Byl bledý jako sama smrt a přestože nemohl vydat ani hlásku oči křičeli o pomoc…ach ty oči!! Neměli jsme čas ani prostředky na možnou transfuzi. Ztracený, roztrhaný ubohý chlapec. Darovala jsem mu pouze krátké minuty. Dala jsem si jeho hlavu do klína a prsty ucpala krvácející ránu. Jediná dávka morfia, pro zmírnění bolest. Pořád se na mě díval a já viděla, cítila jeho strach. Strach z neodvratné, temné, neznámé cesty, na kterou dřív či později vykročíme všichni. Nebe bledlo a slunce zapadalo za rozžhavený obzor a chlapec se celým svým nitrem loučil se světem. Se zemí, která ho zrodila i zabila. S jeho posledním vydechnutím zapadlo slunce…snad hold slunce a nebes či samotného Boha neznámému černošskému chlapci. Drama jednoho života skončilo, přikryli ho režným plátnem a zanesli do tmavé komory, kde počká, než si pro něj přijde rodina. A pokud nepřijde, pohřbíme ho s dalšími neznámými do jámy kus za vesnicí.
Ale i přes to, že je Afrika tvrdá a zažila jsem tam hrozné věci, byly tam i okamžiky které bych nevyměnila za nic na světě. Okamžiky, které svou krásou a silou strhnou celé tvé vědomí a svážou ho neviditelným kouzlem podmanivosti. Na sto mrtvých sice připadlo asi jen deset uzdravených či nově narozených, ale i tenhle nepatrný zlomek, tahle hrstka šťastných, jejich úsměvy, podání ruky či obětí dokázaly vrátit životu jeho smysl. Myslíte s, že víte jaký je to pocit, sledovat radost hrdého otce, když se mu do šesti dcerách narodí syn? Dokážete si představit co cítíte, když vidíte člověka, který před pár měsíci vysílený, podvyživený, dehydratovaný a zraněný klesl na nemocniční zápraží a dnes odchází zpříma a hrdě do buše, aby se ještě týž večer vrátil s náručí afrických lilii s jejich sladkou vůní, klade vám je k nohám a líbá z vděčností zem po které jste prošla? Nevíte, nedokážete, dokud to neprožijete. Afrika…..to je slzy a smích, horko i chlad pronikající do morku kostí, Ona je něžná a divoká, drzá i ostýchavá jako panna o svatební noci. Stává se pro své děti milující matkou i přísně trestajícím otcem. Afrika je plná divokých zvířat, západů i východů slunce co dokážou vyrazit dech, vůní, které nikde jinde neucítíš. Afrika je prostě Afrikou. A i když miluji svou vlast, miluji i tuto divotvornou zemi uhnětenou z černé hlíny.
Kouna