Ano, bohužel už to tak bude…lidé se debatě o takovýchto problémech snaží vyhýbat, dělat, že nic takového neexistuje, nebrat na to zřetel nebo dokonce považovat postiženého za psychicky labilního či nevyrovnaného člověka. Jak ale takovým lidem otevřít oči? Jak jim naznačit, že ti, kterých se domácí násilí týká, potřebují okamžitě pomoci?

Je to asi týden, co jsem jela metrem domů a náhodou jsem potkala dávnou známou, kterou jsem poznala, ještě když jsem studovala na gymnáziu. Už tehdy žila se starším přítelem v bytě v Praze, ona sama tehdy studovala medicínu, a tak když jsem ji minulý týden potkala, byla jsem jednak moc ráda, že ji po tolika letech vidím, a také jsem se ptala na její studia. Ano, úspěšně studuje magistra, moc ji to baví a celkově se má prý tak docela dobře. Nedalo by se říci, že bych jí snad nevěřila, jen se mi její chování zdálo poněkud zvláštní. Celou dobu co jsme spolu diskutovaly, nejistě se za sebe otáčela, několikrát se ubezpečovala, že má kabelku a tašku, ve které nesla nejspíš nákup stále u sebe, že si ji v metru nikdo neprohlíží a ani se za ní neotáčí. Takové pěkné, křehké a éterické stvoření, říkala jsem si, je zvláštní, že v relativně teplém počasí nosí dlouhé nemoderní kalhoty, dlouhý rukáv, šátek přes hlavu, který ji, šestadvacetiletou, dělal starší minimálně o šest let.

Povídaly jsme si o našich zálibách, čtení, nových filmech, hudbě, procházkách v přírodě, hodně jsme se také nasmály při zmínce o dětech. Kdykoli jsem se ale nenápadně dostala k tématu přítel a k její rodině, vždycky uhnula pohledem a zadívala se někam hluboko pod sebe. Zprvu jsem její podivné chování nechápala, a tak jsem se ptala, jestli je všechno v pořádku, kam se chystají na dovolenou, jestli jí přítel k jejímu nedávnému svátku daroval něco pěkného…Ale když i tyto otázky zůstávaly bez reakce a ona jakoby najednou přestávala komunikovat, zarazila jsem se nad tím, co mi právě prolétlo hlavou. Ne, to nemůže být možné. JI, to určitě nepotkalo. ONA si to nezaslouží. Proč? Honilo se mi hlavou a s hrůzou jsem od té chvíle bedlivě pozorovala každičký její pohyb.

„Je na tebe přítel hodný?“ zeptala jsem se oparně a zároveň jsem zpozorovala, jak si ostražitě přitáhla rukávy svetru blíže k dlaním.
Nejistě na mě pohlédla a v jejích modrých očích, v těch očích, které si pamatuji, očích plné radosti ze života, mládí, bezstarostnosti, tak v těch krásných očích se teď zračil strach a úzkost, vyděšení a zároveň zoufalství. Ty oči mi říkaly- pomoz mi, sama to nezvládnu. Ale taková ona nebyla. Než aby si řekla o pomoc, raději sama trpěla.

„Bije tě, viď?“ vytušila jsem, a když jsme vystoupily na před poslední výstupní stanici metra, položila jsem si brašnu, kterou jsem nesla s sebou, na zem a se slovy „můžu?“ jsem jí poodhrnula rukáv šedého svetru.
Nečekala jsem, že uvidím něco tak strašného. Celé předloktí jí „zkrášlovaly“ četné modrofialové modřiny a podlitiny, na druhé ruce to samé, navíc ještě skoro čerstvé škrábance.
„To je od psa.“ Vysvětlovala, ale já jí najednou nebyla schopna věřit jakoukoli „výmluvu“.

Nevěřícně jsem na ni zírala. Ona, ta veselá holka z mediny, jak jsem ji přezdívala, ta, která chtěla budovat vedle úspěšné kariéry zubní doktorky i vlastní reklamní agenturu, ta, která se kdysi věnovala bylinářství a výkladu z karet, milovala koně a psy, vysokohorskou turistiku a ujišťovala všechny okolo sebe, že nikdy „nezkysne“ v Praze, že chce žít v Anglii, ta, která považovala volnost a svobodu za největší dar života, ta, která měla všechny nápadníky v malíčku. Tak taková krásná holka se jednou asi tak zamilovala, že neviděla, neslyšela a nedokázala se vzpamatovat ani tehdy, kdy už vztah, který s přítelem vedla, nebyl vztahem, ale ohrožováním na životě. Kdo by si byl pomyslel, že ta vždy extravagantní bytost dopadne takhle.

„Musíš, prostě musíš to někomu říct!“ byla jsem přesvědčená, že okamžitě, pokud to ještě neudělala, musí vyhledat pomoc odborníka nebo se proboha alespoň svěřit, než ji ten cvok zabije. A ona by se ve svém stavu nechala zabít, neubránila by se, vždyť byla kost a kůže, chodící mrtvola, bledá, průhledná, zkroušená víla. Padlý anděl.

„A ty být na mém místě, řekla bys to někomu?“ v očích náznaky slz. Čekala, co řeknu.
Nevěděla jsem. Nevěděla jsem, co odpovědět, najednou jsem ani nechtěla odpovídat. Jediné, co jsem chtěla, bylo pomoci jí. Zavolat jí odbornou pomoc, kontaktovat přitom její rodiče a známé, okamžitě ji od toho cvoka odstěhovat a nechat si jí u sebe doma. Pocítila jsem k ní nesmírnou lásku a soucit.

Ještě ten den jsme si vyměnily čísla a já se okamžitě vnitřně zavázala k tomu, že takhle to nenechám. A jestli to takhle nespravedlivě má být a tento způsob života je její osud, pak to stejně musím změnit a budu se muset vmísit do věcí, které mi možná podle některých nepřísluší řešit. Ale já musím. Nemůžu nechat dobrého člověka, aby si s ním život takhle krutě pohrával. Nezaslouží si to.

Jenomže podobných případů se děje víc, než byste byli schopni uvěřit. Znáte někoho, s kým se takhle zacházelo nebo snad zachází? Co byste vy dělali? Jak byste se zachovali na mém místě? Otázky, všechno to jsou jen otázky, vyděšené ženy a strach v očích. Ale odpověď? Pomoc? …Žádná…

A to je na tom všem to nejzoufalejší…