Dnes jsem se už nedokázala probudit, spala jsem tvrdým spánkem, ze kterého již neprocitnete. Mamka se mě snažila vytrhnout ze spánku, ale marně…
Ještě včera jsem přemýšlela nad tím, z čeho všeho zítra píšeme písemky, že máme zase latinu a že mě může profesorka Karásková vyzkoušet. Nemohla jsem se vůbec soustředit, zase jsem potkala na zastávce Honzu, nejkrásnějšího kluka na světě, kterého vídám skoro každé ráno. Sedla jsem si do autobusu na to samé místo jako vždy a čekala, až si sedne někde blízko mě. Vždy si sedl někde, odkud se na mě mohl dívat. Už od prvního dne, kdy jsem ho poprvé viděla, jsem věděla, že se ho moje myšlenky jen tak nezbaví. Když ho vidím, tak cítím to teplo uvnitř mě! Tak tohle je ta zamilovanost? V duchu se usmívám. Den ode dne se nic nezměnilo. Jednou mě pustil si sednout, to když byl autobus úplně plný a jindy se dokonce zmohl na to, říct mi ahoj, ale jinak nic. Po všech problémech s oblékáním a líčením, abych se mu líbila, jsem každé jitro s nadšením očekávala setkání s ním.
„Opravdu jsem se do něj zamilovala a zase jsem ho potkala“, řekla jsem mamce, když mi dávala na stůl můj oblíbený oběd – špagety. „Mami, já to nechápu, nemůže něco udělat? Pořád se na mě dívá, to už něco znamená, ne?“
„Dominiko, měla by sis konečně uvědomit, že kluci jsou zbabělí, jen se zeptej svého otce, jak jsme se my dva dali dohromady.“ Odpověděla mi a zasmála se.
„Já mu už dneska něco chtěla říct, ale neodvážila jsem se.“
„Víš co? Zítra mu to povíš, jinak z tebe zešílím! A teď se běž učit!“
Dobelhala jsem se do pokoje a v té chvíli mě prozvonila moje nová kamarádka ze třídy. Chodím do 1. ročníku zdravotní školy a moc se mi tam líbí, protože jsem si tuto školu vybrala sama a nikdo mi do toho nic neříkal a ani rodiče mi v mém rozhodnutí nebránili, dobře ví, čím bych chtěla jednou být. Přála bych si pomáhat lidem, být doktorkou. Hodně jsem bojovala, abych se na tuto školu dostala. Učení je tam skutečně dost těžké, ale věřím si, protože chci v mém životě něčeho dosáhnout. Se Soňou jsem se seznámila při přijímacích zkouškách, dělaly jsme je ve stejné třídě a hned se mi zalíbila. Nemá to v životě lehké. Její matka žije sama, s ní, jejím bratrem a babičkou v paneláku. Babička je hodně nemocná a vždycky při ní někdo musí být. Většinou, když má nějaké volno nebo prázdniny a nikdo není doma, tak sedí doma s babičkou. Chodím jí taky proto hodně navštěvovat, a dokonce jsem ji i přemluvila na latinsko-americké tance, když tancujeme, tak se obě skvěle odreagujeme. Slíbila jsem jí, že ji zavolám.
„Ahoj Soni, učíš se? Já zatím ne, pořád myslím na toho kluka.“
„Tys ho zase viděla v autobuse, co? Ty máš problémy. To já zase sedím s babi v kuchyni, mamka totiž přijde později z práce. Domi, nebuď z toho smutná. Ten kluk je asi nějak nesmělý. Musíš to všechno pevně vzít do svých rukou a říct mu, co k němu cítíš. Nebo to nech tak a zapomeň na něj.“
„Ne, ne, ne, zítra mu řeknu, že se mi líbí, ale bojím se, co kdy ke mně vůbec nic necítí?“
„Dobře víš, že kdyby k tobě nic necítil, tak by se ani tak nechoval, jak tvrdíš. Hele, už musím končit, bábi mě taká za ruku.“
„Tak ahoj a zítra ve škole.“
Zavěsila jsem a chystala se na učení, ale nějak jsem se k tomu nemohla odhodlat. Nakonec jsem se na učení jen koutkem oka podívala, neboť mě šíleně začal bolet hlava. Šla jsem se okoupat a spát. Usínala jsem a usmívala jsem se, myslela jsem na Honzu a na zítřek.
Ráno nastal šok… Zvonil budík, ale já ho nemohla vypnout. Mamka mě budila, třásla se mnou, ale já jsem se nedokázala hýbat, pořád jsem jen ležela a sledovala, co se kolem děje. Vše jsem vnímala, na všechny mluvila, ale nikdo neslyšel mě! Jako bych nežila. Když přišel doktor, pochopila jsem, už nejsem mezi živými. Kolem mě se objevovali jiní lidé, jakoby v nějakém oparu, mlze a pořád něco mumlali… „Vítej, vítej mezi námi.“
Chtělo se mi brečet, řvát, co se to stalo, vždyť já chci žít! Máma neustále brečela a já se ji nemohla ani dotknout, chtěla jsem se s ní rozloučit, ale mé bezvládné tělo mě neposlouchalo, tak moc mě to mrzelo, přišlo to tak najednou. Všichni doktoři mi přece tvrdili, že budu žít, i když ne tak dlouho jako ostatní, protože jsem měla leukémii, ale nemyslela jsem si, že umřu právě teď, chtěla jsem žít! Chtěla jsem toho ještě tolik udělat…
Na mém pohřbu bylo plno známých lidí. Byla tu mamka s taťkou, brácha a Katka, skoro celá má třída. Pozorovala jsem Sonču, jak je z toho všeho zdrcená, jak se jí koulejí slzy po tváři a padají na zem. Byl tady taky i on… Byl tady i Honza. Viděla jsem, jak je smutný, když pokládal tři nádherné růže na můj hrob, řekl jen, že je mu to líto, že mi chtěl tyto růže dát při naší první schůzce. Poprvé v životě jsem viděla brečet kluka, poprvé byl někdo do mě opravdu zamilovaný. V té chvíli jsem si to uvědomila, chtěla jsem mu říct, že tady na něj počkám. Možná to vycítil, neboť se podíval k nebi a řekl „Miluji Tě Dominiko.“
Tímto příběhem bych chtěla říct, ať si všichni lidé užívají každou minutu na tomto světě. Ať si sdělují, jak se mají rádi, protože pro toho druhého to určitě hodně znamená, a ať si navzájem pomáhají. Nejsme tady věčně a nikdo z nás neví na jak dlouhou dobu…
Eva