„Vstávej lenochu! Vstávej, vstávej, vstávej!“ vřískal mobil. Zmáčkla jsem červené tlačítko, abych ho umlčela. Byl to hloupý nápad, dávat si tohle vyzvánění budíku. Podívala jsem se na displej. 10:00. No jo, musím vstávat. Kterého je dneska? Kalendář na protější stěně hlásil, že je pátek 29. října 2010. Zítra mám narozeniny. Po malé očistě jsem si na sebe navlékla svetr a rifle a vyrazila s tisícovkou v kapse na nákup. Nemám doma ani skývu chleba k snídani. Poslední dobou jsem jenom pracovala a zanedbávala domácnost a hlavně ledničku. Včera jsem prstem přejela po obrazovce televize. Ještě dneska ráno zářila na obrazovce jizva. U pokladny v obchodě se mi chtělo smát, když prodavačka markovala tak vysoké ceny. Máslo za šedesát, mléko za čtyřicet, chleba za padesát, stogramová obyčejná káva za padesát. „Přejete si ještě něco?“ „ Ano, jedny Startky.“ „Tak ještě stovka za cigarety.“ Sečteno podtrženo tři stovky za chudou snídani. Běžela jsem s nákupem domů, abych stihla autobus v jedenáct. Musím k doktorce. Bolí mě v krku. Už se těším na to, až budu otevírat peněženku. To zas budou výdaje! Autobus mi jen tak tak že neujel před očima. Když jsem celá zadýchaná a zpocená dorazila do přeplněné čekárny, málem na mě padly mdloby. To je super, zase tady budu sedět dvě hodiny. Postavila jsem se k věšáku v rohu místnosti a rozhlédla se. Všichni seděli s peněženkou v ruce. To je paráda, jak peníze hýbou světem. Nezaplatíš, zemři. Přišla jsem se na řadu. „Dobrý den, paní doktorko, bolí mě v krku.“ Říkám a podávám jí stovku za to, aby se na mě podívala. „Otevřete ústa.“ Podívá se mi do krku, odhodí dřevěný klacík do koše a sedne si za stůl. Napíše mi kapky a tabletky. „Snažte se nepobývat v chladu. Doma si vařte teplý čaj. Máte angínu, tak vám napíšu antibiotika.“ Podávám jí dvoustovku, z které mi vrátí pár drobných nazpátek. Odcházím. Mířím si to rovnou do lékárny. Kolik budou chtít tam? Paní v bílých pláštích se mile usmívají. Nevím, jestli to myslí doopravdy, nebo se to naučily tak přesvědčivě hrát. Na pultě se objeví medikamenty. Pojišťovna jako vždycky zaplatí nepatrnou částku z ceny a churaví lidé doplatí zbytek, ten větší. „Budu po vás chtít ještě sto devadesát korun.“ Usměje se blondýnka. „Jasně.“ Zamručím a otevírám peněženku. Z té tisícovky, co jsem si vzala ráno, mi teda moc nezbylo. Nějaké tři stovky, to mi nebude stačit ani na kino, na které jsem se domluvila na večer. Odpoledne sedím doma v křesle a čtu si knížku. Venku už je šero, přesto nesvítím. Elektřina zase zdražila, naučila jsem se rozsvěcovat jen v případě úplné tmy. A taky zdražil jako obvykle plyn a stočné za vodu. A nájem. A všechno okolo, proč to vyjmenovávat? U pokladny v kině sedí starší paní. Tváří se nevlídně. Copak ji chceme okrást? „Tři sta.“ Zavelí nám. „Cože? To fakt už stojí tolik?“ podiví se kamarádka. „ Jsme to mohli stáhnout z netu. Stojí Shrek pětka za tři stovky“? Ptá se nás Ruda. „Jdeme, když už tu jsme.“ Pobízím ostatní. No ale je to fakt hrůza. Kde jsou ty doby, kdy kino stálo padesát korun?