Jediný pohled do zrcadla - vidím se v zapomnění...

Co dělám na tomto světě? Proč žiji právě tady, stýkám se s takovými lidmi a dělám to, co se po mně žádá? Proč se jednoduše nevzepřu, neprotestuji, neřeknu „a dost“ a neodjedu daleko, ale vážně daleko…až za hranice vlastních možností a schopností?

Proč nepřekročím svoji hranici strachu a nezačnu „nový život“? Dokázala bych to vůbec? Ha! První bojácná otázka. Stahuji se zpátky do ulity svého domova a bojím se klást si další otázky. Odpovědi by zůstaly prázdné, jen ty otazníky by mi nepřestaly přeplňovat mysl. Jsou tam a vždycky budou, dokud nepřekonám samu sebe a ne- zkusím udělat to, co nedokážu. Nedokážu žít bez všech těch laskavých drobností, přátelských setkání, společných radostí…Lidé, se kterými se stýkám, jsou součástí mě samotné, ztratit je znamená ztratit samu sebe.

Jak zbabělé a pošetilé je myslet si, že na druhé straně zeměkoule bych byla šťastnější…Vše je nejisté, dokonce i to, zda se zítra ráno probudím. Jde mi z toho všeho mráz po zádech. V hlavě se mi právě teď honí milion myšlenek a já si je vůbec nedovedu utřídit, srovnat zpátky do náležitých škatulek a vnímat, vnímat klidně svět kolem sebe. Neustále se to děje, život v chaosu a neklidu, spěch, stres, člověk je jen věcí, věcí, se kterou si ironie osudu hraje svou hru na kočku a myš.

Uniknu? Nebo zahynu? Toť otázka a sázka celého života. Jenomže já bych si chtěla být jistá…alespoň v jedné jediné věci v mém životním kolotoči plném omylů, zklamání a nesplněných přání…