„Skvělý, Böhmová je dneska nemocná, takže nám odpadá litera!“ Ále, nijak se nevzrušujte, vážení, to se jen Pepík byl podívat na nástěnku se suplováním. Alespoň máme více času na mé vyprávění, které bych vám dnes rád přiblížil. Znáte to… volná hodina, to ne, že by se mi děti pečlivě učily v lavicích na následující hodiny, ale rychlostí blesku vyletí celá banda ze školy. Asi znovu přeslechly varování ředitele, že o volné hodině je chození mimo školní budovu zakázáno pod hrozbou trestu. Trestem míní pan ředitel nejspíš nějakou tu sníženou známku z chování, ale mé třídě je to šumafuk. To byste je museli znát, oni raději trojku z chování než nuda. Já jsem se ale snažil poradit, a dokonce přímo řediteli. Říkám: „Raději hrozte uklízením záchodků či vynášení košů.“ Ty smradlavé odpadky opravdu nahánějí studentům strach. To já vím. Ale on zas, ne.. Protože děti nezná. Jen si hraje, že jim rozumí, ale nikdo nezná děti tak jako já. A zvláště moji (svoji) třídu…
Nebudu se nijak pyšnit, však ono také není za co,že? Jen mi dovolte podotknout, že s 6. B prožívám veškeré školní strasti i radosti již šestým rokem, a proto mohu působit jako vševěd. Ale abych se vrátil k dětem a ke třídě jako místnosti. Polohou této cimry vás raději zatěžovat nebudu, ne, že bych ji neznal, když se proplétám školou už od jejich prapočátků, ale znáte to, každému se občas něco pomotá…
Tak tedy, 6. B poznáte podle prosté cedulky na dveřích. Mám takový dojem, že na ní má stát “6. B“, ale nejsem si úplně jistý. Znáte přece děti, že?! Nosívají takové černé tučné fixky, říkávají jim zvýrazňovače, protože občas si s nimi v hodině podtrhnou nějakou tu informaci. Raději používám občas, jelikož k odhodlání cosi zaškrtnout potřebují jakousi formu, tedy soustředěnost, a taková vlastnost brouzdá řadami lavic jen velmi zřídka. Ale raději používám občas. Lépe to zní… skoro jako vždycky. Ale vážení, vraťme se ke zmiňované cedulce. Děti nosívají tedy jakési fixy, a protože žádné z nich nejsou, vzhledem k výjimečnosti užívání, vyschlé, často s jejich pomocí přepisují ono číslo, a dokonce i dané písmeno není poté vždy tím druhým v abecedě. To se mi, povím vám? Pak často stane, že se v nořím do třídy zcela odlišné. K danému omylu mě ovšem přivede až podezřelé ticho, jehož jemnost mě nechává až nápadně odpočívat. „To by se mi u vlastních nestalo!“probere mě ze snění myšlenka, jejíž pravdivost mě nutí třídu opustit,samozřejmě bez zkušeného sledování cedulek, zkusím přemístit do rodné místnosti.
Abych tedy konečně začal, i když budu muset brzy končit…zvonění,víte?! Za pár minut skončí volná hodina a děcka se mi sem zase s rachotem nahrnou. Ne, že by mi takové rozrušení vadilo, já jsem si za ta léta již zvykl, ale vy posluchači, byste nejspíš neslyšel zhola nic. Možná by vám to ale nevadilo, že? Mohu totiž působit nudně, víte, za ta léta jezero vtipu a nadsázky jaksi vyschne. Děcka z vás ironii a radost vysají, vždyť ony se neustále potřebují bavit. Já jim vždy chtěl vyhovět a připravoval jsem nečestná překvapení s odezvami typu: “Kdo mi napsal na lavici, že smrdím?“ Z neštěstí jednoho děcka se pak nevýslovně bavila celá parta a nikdo neváhal vykřikovat cosi o přirozeném vylučování plynů…
Bohužel nám moje výřečnost a zcestnost zabrala celou volnou hodinu literky. Celý příběh nám v úmyslu poradit vám, kde denně přebývám, ale jaksi jsem se k dané okolnosti nedostal. Abych tedy své hříchy odčinil…když děcka zaplní třídu a vyučování je zahájeno, musím se také někam usadit, že?!… Abych nebyl nápadný. Já se tedy o převelikou výraznost starat nemusím, protože průhlednou jen tak někdo nevidí. A to jsem si vždy přál být středem pozornosti. Ne, že bych byl namyšlený, to já ne. Ale abychom se tedy již konečně usadili, svěřím se vám, že já se každý den rozvalím na zcela odlišném místě. To je šok, viďte?! Neděste se, nijak se neflákám, samozřejmě, že děcka hlídám. Jen se musím uvelebit. Ale kde? Nu, to je snadné. Však ono se vždycky stane, že nějaké děcko nechce psát test, a proto náhodná onemocnění a virózy nejsou výjimkou. Pro mě se tu zkrátka místo vždycky najde. Ale ne, že bych byl namyšlený. To já ne…to zkušenosti…