Tmavá noc. Ten typ noci, kdy prostě musíte přemýšlet a potom zjístíte, že jste jen malí a hloupí, a že vaše životy nemají žádnou cenu. A deprese. Sedíte ve tři ráno na posteli, v ruce cigáro, a víte, že všichni už to vzdali. Je vám jasné, že ve stejnou chvíli se několik lidí pokouší o sebevraždu. Zlý smutek. Zkoušíte usnout, „bylo by lepší, kdybych se trochu vyspal,“ říkáte si. Nepovede se to. Sledujete budík, digitální číslice se v pravidelném rytmu mění. Kouzlo. Uchvátí vás to. Zarudlé oči zvlhnou slzami vzteku a strachu. Nemyslíte, jen sedíte a čekáte, až vás ráno vyburcuje do zoufalé zuřivosti pokusu o život. Cigaretový kouř se vznáší v měsíčním světle a v kroutivé agónii vám mizí před očima. Ticho. Tma a ticho. Čekáte.
Potom si všimnete zlata přetákajícího přes horská úbočí na východě. Ještě chvíli sledujete mocnou ofenzívu světla. Tma prohrála, ale zase se vrátí. Vždycky se vrátí. Potom vstanete, unavení a zachmuření. Opláchnete si obličej v domění, že vás to probere. Voda je kyselá, zkažená. Vezmete batoh – pách hniloby vás, jako vždy omámí. Omámí vás tím, co představuje. Výtah. Jedete dolů, doufáte, že spadne. Dusno v ulicích, světlo se přibližuje a vpaluje svůj cejch do vašich těl. Znamení otroků. Ploužíte se k vlakovému nádraží. Jdete už pouze silou vůle, každou chvíli klopýtnete. Ze starých paneláků padá prach a pokrývá popraskané chodníky závojem minulosti. Ticho prořízne troubení taxíku. Sledujete řidiče. Lebka potažená šedou kůží, prázdné oční důlky, z jednoho leze bílý červ. Pokyne na vás rukou pokrytou strupy. Jdete dál. Připojíte se k ostatním. Kymácející se dav. Na zemi zůstávají kousky masa, jeden nebo dva odpadnou. Leží ve špíně, ostatní po nich šlapou.
Vlakové nástupiště. Je zima. V kolejích leží mrtvý holub. V tupém očku zahlédnete strach. Kousek od vás čtyři kluci bijou vietnamce. Křičí, chce utéct, prosí, ale oni nepřestanou. Mají v tom tisíciletou praxi. Volání o pomoc zaslechnou dva policisté. Přiběhnou a vidí, co se děje. Zasmějou se, potom odejdou. Za sloupem si feťák dáva ranní dávku. Zastaví se u vás sotva třináctiletá holka. Děcko.
„Chceš ho vykouřit?“
„Teď ne, promiň.“
Otáčí se a mizí v mlze, v obličeji má strach a zároveň úlevu. Neuspěla, otec ji doma zmlátí. V ranním větru se na oprátce houpe tulák. Někteří se smějou a šťouchají do něj klacíkem.
Přijíždí vlak, několik zoufalců se vrhne pod kola a nástupiště zkropí sprška černé krve. Otevřete dveře s namalovaným hákovým křížem a narazíte na zeď pachu zvratků, moči, spermatu a marihuany. Po krátkém boji pokračujete. Expres do pekla.
Rozjede se, klouže po zoufalství a zahryzává se hluboko do vaší duše. S odporem se přidržujete slizem pokryté stěny, aby vás neskolila únava. Potom byste už neměli šanci. Stojíte u záchodků. Je tu větší zápach, ale jste tu většinou sami. To pomáhá. Dveře vagónu se rozletí na tisíce kousků. Dovnitř vstoupí dva metry vysoký upocený muž. Táhne za vlasy šestnáctiletou holku. „Děvko,“ řve, od úst se mu táhnou provazce slin. Holka ječí šílenstvím. Přitlačí ji ke stěně, uhodí ji otevřenou dlaní. Strhává z ní kdysi čistou blůzu a zahryzne se do bílého ňadra. Objeví se krev. Holka prosí, podívá se na vás. Něco se v ní zlomí, vidím jí to v očích. Opadne poslední odpor, stává se z ní hadrová panenka, hračka toho špinavce. Když s ní skončí, odhodí ji na zem. Krvavé cáry, obraz roztrhaný na kusy. Odplivne si a odchází. Ostatky se změní v bílou lilii, která vzápětí zčerná. Hnije.
Vlak prudce zabrzdí. Vystoupíte. Před vámi je budova. Zlý sen. Z oken teče zoufalsví. Velké monstrum s hyení hlavou vám pokyne devítipramennými důtkami k pekelné bráně. Vaše oči zhasnou, vyrazíte.