Byl krásný zimní den. Sluneční paprsky sváděly lidská těla k zvednutí svých pozadí z pohodlných gaučů a vyražení na sobotní procházku, třeba v doprovodu svých dětí nebo psích mazlíčků. Tato situace v naší rodině nebyla až na pár výjimek nikdy v zimních měsících a na začátku jara pravděpodobná, protože my jsem takzvaní nadšení lyžaři. To znamená, že jak je to jen možné, vyrážíme na lyžařský svah a dovádíme na svých karvingových miláčcích.
Ten den tomu nebylo jinak. Lyžovačku jsme si opravdu užili a prodloužili jsme si ji na celý den, což se podepsalo na našem večerním programu, hlavně tom mém. Domů jsme přijeli hladoví a unavení. Po tom, co jsem uspokojila nedočkavé žaludeční šťávy, jsem padla na postel a tvrdě usnula. Měla jsem sen, který…
Byla jsem sama doma a za oknem řádila strašlivá bouře. Nějak mě to nevzrušovalo. Seděla jsem v teploučku domova a četla si knížku. Najednou jsem uslyšela bouchnutí dveří. Nejspíš se vrátili naši z nákupů. Seběhla jsem dolů, že jim pomůžu s taškami. Jenomže dole nikdo nebyl a s dveřmi ven si pohrával silný vítr. Nechápala jsem, co se mohlo stát. Samy se otevřít nemohly, protože byly zamčené. Pár vteřin nato jsem uslyšela děsivý vřískot naší kočky. Někdo jí musel udělat něco strašlivého. Nechtěla jsem vědět, kdo to byl,co jí udělal a co může udělat mně. Začala jsem utíkat k otevřeným dveřím, ale ony se zabouchly a zamkly. Jak to mohly udělat? Tak to opravdu nevím! Každopádně se proti mně spikly naše vlastní dveře, které jsem znala od svého útlého dětství. Byly bránou k mému nejmilejšímu a donedávna i nejbezpečnějšímu místu na zemi, k domovu. Vždycky mě i mou rodinu chránily před zlem vnějšího světa. Měla jsem je opravdu ráda, a teď byly mým nepřítelem a klidně mě zamkly s někým nebo něčím neznámým. Musely být zhypnotizované. Nad tím jsem ale v té chvílí opravdu nepřemýšlela. Po marném úsilí je otevřít, jsem běžela závratnou rychlostí do svého pokoje. Tam jsem se zabarikádovala, sedla si do kouta, vzala do ruky mobilní telefon a začala volat o pomoc. Jenomže se mi právě v tu chvíli vybila baterka. To je konec! Začala jsem čekat to nejhorší. Ale dá se připravit na nějaká neznáma, strašlivá muka jejichž výsledkem může být smrt? Nejhorší na tom je, že jsem to slyšela. Co jsem slyšela? Otevíraly se postupně všechny dveře v domě. Otevíraly se z hlasitým bouchnutím. Bouchaly nejprve všechny dveře dole, pak to přešlo nahoru. To něco postupovalo velmi pomalu. S každými otevřenými dveřmi mé tělo požíral neznámý mi doposud pocit. Neuměla jsem ho nazvat. Dobře jsem ale věděla, že kdyby měl své jméno, nešlo by ho vyslovit bez katastrofálních následků. Zrak jsem upřela na skleněné dveře svého pokoje. Hodlala jsem se podívat smrti do očí. Můj neschopný už skoro ničeho mozek mi nahodil ještě jeden nápad. Usmrtím se raději sama skokem z balkonu. Jenomže tělo, které mi už od narození patřilo, mě vůbec neposlouchalo. Byla jsem jako přikovaná železnými okovy. Před dveřmi se objevil neidentifikovatelný stín. Dveře se rozbily a neznámo mě… Neeeeeeeeeeeeeee!!!
Probudila jsem se celá vyděšená a zpocená. Za tu dobu, co jsem spala, se setmělo a nastal večer. Všechno bylo při starém. Babička s dědečkem se dívali na televizi. Sestra se chystala koupat, taťka seděl na půdě a lepil zase to nějaké letadýlko a mamka myla nádobí v kuchyni. Zhluboka jsem si oddechla. Byl to naštěstí jenom zlý sen, jakby řekla dobrá sudička víla.
Dodo