Dveře hotelu se otevřely a do místnosti zanesly chlad. Ve dveřích se kymácela vyšší postava muže, oděv špinavý a potrhaný. Na tváři byly viditelné známky souboje. Nateklé oko, natržené ucho, proužek zaschlé krve táhnoucí se od pokřiveného nosu.
Muž ve dveřích se jmenoval Nick. V hotelu se ubytoval minulou noc na tři dny. Druhý den měl v plánu navštívit známého, společně zašli do místního baru. Vypili toho dost, než si Nick uvědomil, jak dlouho pili a je jedenáct večer. Rozloučili se a vykročil klátivým krokem na hotel. Nevšiml si dvou mladíků, kteří ho sledovali. Zatáhli ho do postranní uličky, kde dostal co proto. Poslední co si pamatoval, byla silná rána do hlavy.
Za nějaký čas se probral, kolik bylo hodin, netušil, hodinky byly pryč, stejně tak i peněženka s doklady a telefon. Do hotelu to neměl daleko, rozhodl se trochu prospat a ráno zajít na policii.
Kolem recepce prošel bez povšimnutí recepčního, který měl noční službu, ani se neobtěžoval zvednout hlavu od obrazovky malé televize. Jakoby ztratil pojem o okolním světě, možná usnul.
Na chodbě pokojů slabě problikávala zářivka osvětlení. Nick si okamžitě všiml prosvítajícího světla pod dveřmi jeho pokoje. Když ho od dveří dělily jen tři kroky, pod dveřmi se mihnul stín. Nick ztuhnul na místě, okamžitě vystřízlivěl, jak jen to šlo.
Stál tam se zatajeným dechem a čekal, co se bude dít dál. Ze škvíry mezi dveřmi a podlahou se vysunul kus papíru. Nick se podíval na papír. Byl na něm nápis, papír sice nebyl vystrčený celý, ale nápis byl zřejmý. POMOC.
Strnule dál stál. Snažil se naslouchat skrz dveře. Ticho večerní chodby přerušily zběsilé rány na dveře v pokoji. Duté a silné rány se rozléhaly celým podlažím. Nick navzdory tomu všemu dál stál u dveří. K bušení se přidal dětský hlas volající o pomoc.
Křičící hlas byl mladého chlapce, tím si byl Nick jistý. „Vydrž, hned otevřu,“ zatímco Nick odpovídal, hledal po všech kapsách své klíče od pokoje, „nemůžu najít klíče, zaběhnu pro rezervní.“ Nickovi bylo jasné, že stejně jak peněženka a další věci, ukradli mu i klíče. Otočil se směrem k schodišti, ale dveře se samy pootevřely.
Nick se zastavil. Křik a hluk utichl, byl slyšet jen slabý bzukot zářivek.
Nakoukl skrz škvíru pootevřených dveří. V pokoji svítilo velmi jasné světlo. Popostrčil dveře, ty se otevřely dokořán. Vstoupil dovnitř. Zavolal, jestli se někdo ozve. Nikdo neodpovídal.
Pokračoval dál do pokoje, světlo ho oslepovalo. Měl pocit, že svítí neobvykle silně, ale to mohl být důsledek včasné kocoviny. Znovu zavolal. Chvíli nic, až se opět ozval křik.
Na dveře koupelny bušil chlapec, plakal a křičel. Pokoj byl docela velký, ale ne tak aby si chlapce Nick nevšiml hned, jak vešel. Nešlo mu do hlavy, kde se tam najednou vzal.
Šel k chlapci. Ten pomalu k němu otáčel hlavu. Ale bylo to tak nějak zvláštně. Nickovi to připomínalo trhavé pohyby, jaké má chameleon při svém pohybu.
Když hleděl na chlapce, chvíli vzpomínal, odkud ten obličej zná. Viděl sám sebe tak ve věku deseti let.