Němý svědek dávných časů neustále odhaluje svoje taje. Ruiny starého hradu obehnaného hustými, temnými lesy, které vyprávějí staré legendy, na úpatí vysokých Železných hor se může zdát až mysticky tajemný. Neobjevený a nedotčený skvost kraje Vysočina. Pojďme se za ním vydat společně na cestu…

Za ranního sluníčka před námi vyvstává zřícenina hradu v ojedinělé podobě. Paprsky jemně dopadají na kamenné rozvaliny tyčící se z prudkého, kopcovitého svahu. Naše výprava zastaví nejdříve ve městě Třemošnice, položené téměř hned pod zalesněnými kopci. Před prudkým stoupáním k příjezdové cestě hradu je to jediná poslední možná zastávka. Tiše si vychutnáváme pohled na dávný hrad Lichtenburk.

Nejstarší prameny o historii hradu spadají do roku 1250, kdy byl vystavěn jedním z příslušníků panského rodu Ronovců – Smilem ze Žitavy. Vysoké věže hradu majestátně protínaly oblaka, dodnes je zřícenina jedinečnou chloubou Železných hor. Jako Lichtenburk byl pojmenován tehdejším panstvem, jednalo se totiž o moderní německé pojmenování, v překladu Světlice. Nicméně dnes mluvíme o hradu Lichnici.

Hrad, který neměl svého pána
Historie hradu a pánů majitelů je na jednu stranu opravdu hojná, na druhou ale poněkud smutná. Žádný pán na Lichnici dlouho nevydržel, o panství tedy nebylo nastálo postaráno a proto není divu,že dnes máme z původně gotického hradu dochovány už jen zbytky. Je ale dokonce i známo, že kolem roku 1333 vykoupil hrad sám císař Karel IV a v roce 1370 zde nějakou dobu i pobýval. Loupežnických nájezdů a výprav se Lichnice také dočkala a to téměř o dvě století poté.

Jakmile vstoupíme hlavní (dnes už nedochovanou branou) do areál, rozprostře se před námi travnatá zelená plocha obehnaná původními zdmi. Na žádnou z věží není už možný přístup, a proto se již jen udiveně rozhlížíme, co zbylo z původního opevnění. Celý areál lemují vyšlapané pěšinky, které vedou až do lesů pod ním. Na vyhlídce se rozhlédneme do široširého kraje. Náhle mám pocit, že mi celá česká země leží u nohou. Úrodná políčka, kvetoucí louky, rybníky a malé vesničky. Všechno jako na dlani…

Později získala Lichnici jako vdovské věno královna Žofie a po ní (to už v roce 1490) vykoupil panství Vladislav II Jagellonský, aby ho vzápětí odevzdal Mikulášovi Trčkovi z Lípy, který si získal přezdívku ukrutného majitele hradu. Jeho manželka oproti jeho prudké povaze byla andělsky hodná a dobrotivá k lidem a poddaným. Nebylo proto divu, že ji lid miloval. Mikuláš na manželku Kateřinu zanevřel, protože mu nemohla snést potomka a tak ji, když ji jednoho rána uviděl laškovat s potulným rytířem, nechal zazdít zaživa. Říká se, že po mnoha letech se jel projet na svém koni a potkal ženu, která byla Kateřině na vlas podobná. Padl do mdlob a nechal se odnést do blízkého hostince, kde ji spatřil podruhé. Ze svého zděšení, že Kateřina vstala z mrtvých se již neprobral. Ale jelikož byla šlechtična u prostého lidu oblíbená, tvrdí se, že ji poddaní osvobodili hned poté, co ji nechal manžel zazdít.
Jenomže to vše jsou jenom příběhy lidí, které se šířily z otce na syna a z matky na dceru…

Po smrti Mikuláše hrad získal pan Albrecht Robmháp. Tak se stalo roku 1610. Albrecht však již už starodávné panství, z kterého se pomalu stávala opuštěná usedlost, neopravil a místo toho se usadil v blízké Třemošnici.

Nové počátky
Lichnice bez stálých majitelů viditelně chátrala a proto není divu, že v průběhu 18. a 19. století se stává spíš útulkem přivandrovalců a útočištěm tuláků a potulných rytířů bez střechy nad hlavou. Z původního hradu zbyly opravdu jen zbytky a ačkoli byly ve 20.století podniknuty zásadní kroky k úpravě a rekonstrukci, hrad si už nikdy nevytvořil svůj původní vzhled. Pro turisty bylo prostranství zpřístupněno roku 1991 a místní se mohou těšit přízni turistů, kterých se na Lichnici objeví ročně kolem 17 000.

Po prohlídce si ještě obcházíme a fotíme okolí. Se zaujetím sleduji hluboké údolí, které leží pod hradbami. Jakoby ty stromy šeptaly příběhy a vyprávění dávných časů…

I dnes se v prostorách hradní zříceniny konají mimo dobových šermířských klání i četné hudební koncerty a festivaly. Jen si představte večerní oblohu se zapadajícím narudlým sluncem ozařující celý hradní areál. Posloucháte, vlníte se v rytmu hudby a před vámi nic než temnou modř nebe, první zářící hvězdy a nekonečnou poušť snění.

Na Lichnici se cítí každý svým pánem. Svoboda a štěstí…takový pocit vám jeho návštěva přinese.