Sedím u konferenčního stolku na rohovém gauči namáčknuta na dřevěném a pěkně nepohodlném opěradlu, které mi způsobuje otlačeniny na břiše a mozoly na rukách, když jsem se ho pevně držela, abych nepřepadla.

Po mé levici se na sebe tlačí moji příbuzní a jejich příbuzní v brutálně obří velikosti, že by jim i číslování oblečení 10XL bylo malé, a které mi bohatě stačilo vidět dvakrát do roka.
Má postava se oproti jejich podobala figuře Heidi Klum, velice slavné modelce. Jelikož jsem oproti obří mase neměla sílu a šanci vyhoupnout se z pohovky, mizela jsem celá v přívalu sádla mé příbuzné, která byla 7x tlustější než ve skutečnosti a která ani nezaregistrovala mou přítomnost.
Hlasy všech mi připomínaly zpomalený film, jakoby si někdo hrál a natahoval pásku, kde v hlubokém a dlouhém hlase řečnili o obchodech s nejlevnějšími uzeninami. Jak se při debatě ládovali tucty různých jídel od stogramových čokoládíček přes chipsy po kuřecí křidélka s hranolky z KFC, jejich těla se spojila jako puzzle ve velkou kostku tuku. Konečně si mě všimli a pustili mě na svobodu. Promlouvali mi do duše, že bych se měla přidat do jejich klubu jedlíků a přepapávat se obdobně jako oni.
Než jsem stačila skonat přebytečným metanem, který ze sebe všichni vypouštěli závodně, probudila jsem se.

„To byl zase sen“, pomyslela jsem si. Poslední dobou, co jsem se dozvěděla, že za pár týdnů přiletí Brian z Londýna do New Yorku, mého rodného města, kde žiji dodnes, se mi zdály větší a větší nesmysly, kde většinou ztvárnil hlavní roli. Tento sen byl však výjimkou z výjimek.
Promnu si oči ukazováčkem a z koutků si vytáhnu ospalky. Na parapetu tokají dva holubi, což jsou jediní opeření živočichové s křídly ve městě. (Pro jistotu jsem napsala opeření. Neopeřených ptáků bez křídel tu máme o mnoho více než o řádek výše zmíněné zvířeny)

Přehodím přes postel saténový přehoz a chodidly vklouznu do chlupatých návleků v podobě psa, kterým již má fenka Bargee – čistokrevný drsnosrstý jezevčík – ukousla oči i nos. Zívnu a málem si vyhodím hubu z pantu. Bez pohledu na budík se došourám k oknu svých ložnic, našeho osmipokojového luxusního apartmá na páté avenue – nejnoblesnější a nejstarší oblasti na Manhattanu. Nebylo jednoduché sehnat si vstupenku do této části města. Své místo si tu musíte tvrdě vybojovat. Jako moje mamka se svojí prací. Jelikož je velmi žádanou PR manažerkou největší reklamní agentury ve státech, domorodci ji zde přivítali s otevřenou náručí. Tenkrát mi bylo pět let, rodiče se rozváděli a soud měl určit, kdo mě a mého staršího bratra bude mít v opatrovnictví. Mamka si nás doslova vybojovala do své péče a poté jsme se nastěhovali do apartmá na 38. ulici, ve kterém mimochodem žijeme dodnes.
Slunce se již dotýká čepce sochy Svobody, která stojí daleko na ostrově Svobody, kterou i přesto vidím velice dobře. Bydlíme přeci jenom v 33. patře.
„Do prdele!“, zaječím do blízké vzdálenosti a strhám ze sebe letní lehkou noční košilku a zahodím ji naruby a zmuchlanou za postel.

„Zaspala jsem!“
Otevřu svou velkou zrcadlovou skříň plnou oblečení, kterou jsem netřídila dobrých sedm let. Vytáhnu z ní čisté spodní prádlo, nasoukám se do žlutých legín a přes hlavu si přetáhnu černou tuniku se zlatým páskem utaženým na bocích.
Podívám se na mobilní telefon. Šest zmeškaných hovorů a deset nepřijatých zpráv od pana Steva Apllemana, kterému každé léto vypomáhám. Ani si je nehodlám přečíst, jelikož vím, co vnich stojí.

Napiju se studené kávy, kterou mi naservíroval náš sluha a má chůva, kterého si mamka najala, jelikož často cestovala kvůli práci. A protože nás otec bez soucitu vypudil na ulici (díky tomuto činu mě a mého bratra vychovává mamka) a já se s ním přes třináct let nestýkám, chtěla, aby nám byl náš sluha Cliff dobrým mužským vzorem v našem bouřlivém dospívání. Jenže Cliff mě jaksi zapomněl vzbudit.
Venku prší. To na New Yorku miluji. Nikdy nevíte, jaké počasí dnes bude, kam vás vaše nohy dovedou, nebo s kým se seznámíte. Nedokážu si představit, že bych zde nevyrůstala. Představa, že žiju na nějaké vsi daleko za oceánem v Evropě s příbuznými z otcovy strany, mi přijde směšná. Představuju si, jak každé ráno vstávám se slepicemi, celý den kydám hnůj a kvůli nedostatku financí se provdám za obézního liliputa s odstupujícími vlasy a s kotletami.
Myšlenku vytratím z hlavy někde na Times Square, když jsem vyběhla schody z metra a kolem burzy dál utíkala do centra. Slunce opět svítí v plné síle a po dešti ani stopy. Ve vzduchu cítím tu známou vůni vypařujícího se benzínu a nafty z povrchu silnic.

Zastavila jsem se až před národním parkem, kde jsem se chytla o roh opuštěného domu, jelikož jsem nemohla popadnout dech. Dřepla jsem si a rozdýchávala se. Po pár minutách jsem se zvedla a jakoby nic prošla zadnímivrátky parkem a vydala se kamenitou cestičkou ústící k hlavnímu vchodu. Na špatném terénu se mi zvrtnul kotník a já spadla do čerstvě zastřiženého živého plotu do tvaru kopule.
„Bezva“, pronesu ironicky, když mi dva kolemprocházející gayové s kočárkem pomohou vyškrábat se na nohy. Poděkuju jim a ještě chvilku se koukám jejich směrem, jak se mi celou cestu smějí. Chci jít dál, ale něco mě zbrzdí.

„To snad ne…To je zase den.“ Ulomený podpatek. To je zlo, pomyslím si. Zlomila jsem si podpatek na mých lodičkách od Stuarta Weitzmana z 80. let, které mi ladí k černé tunice se zlatým páskem. Dokulhám se k hlavnímu vchodu, kde stojí u pojízdného vozíku můj šéf a kamarád Steve Appleman a prodává za mě hamburgery a hot dogy.
„Á známá firma. Slečna Stevensová. Jdeš pozdě, Mio.“
„Já vím, Steve..Ehm, omlouvám se, zapomněla jsem ti říct, že jsem musela jítdnes k lékaři“, zalžu a z vlasů si vytáhnu klacíček z živého plotu, který již zřejmě nemá tvar kopule, ale nýbrž pofiderního létajícího talíře. Steve se mě pokusí pokárat, ale vůbec mu to nejde. V životě na nikoho neuměl křičet ani zvýšit hlas. Nenápadně ho pozoruji a vidím, jak rudne a neví, co má říct. Pátým rokem mu dobrosrdečně vypomáhám s jeho živností, která mu moc nevynáší a mě je ho líto a jak se zdá, stále mě potají a neopětovně miluje. Steve je nejméně o 20 let starší než já, měří maximálně 165 centimetrů a váží rovný metrák. O své dlouhé černé vlasy jako uhel, které mu spadají až po zadek, a na které mu leta tolik záleželo, se přestal starat.
„To je naposledy, slečno Stevensová. Tento den ti nestrhnu z výplaty, ale za to tu zítra budeš déle a převezmeš směnu za svého kolegu Martyho. Seznámil jsem ho s okolnostmi a tobě jsem tak ušetřil čas. Jak by si tomu mladému hlupáčkovi lépe jak já vysvětlila, že nebude mít jeden den na výplatní pásce proplacený?“
Kývnu mu a pustím se do přípravy hamburgerů.
Na kostelu nyní odbyla osmá hodina večerní.

„Padla“, oddechnu si a uklidím vozík pod uzavřený podstříšek central parku.
Přejdu přes ulici a stoupnu si před telefonní budku. Vhodím do ní deset centů a vytočím číslo na Brianův mobil. Touhle dobou by měl čekat již na letadlo a za pár hodin tu přistát na letišti, kde si na něm ihned smlsnou hladoví novináři magazínu The New York Times. Zítra touhle dobou se s ním mám sejít v klubu Maxim na západní části Manhattanu. Bude to naše první oficiální rande nebo kamarádská schůzka? Nevím, co si mám o tom myslet. Tu schůzku jsme plánovali celé týdny a pokaždé mi řekl něco jiného. Nejprve, že tam přijde sám, pak že vezme kamarády a že se potají někam sami vypaříme.

Když jsem s Brianem mluvila naposledy, zdál se mi poněkud vystrašený. V jeho hlase jsem vždy slyšela optimismus, který se z něj jakýmsi neznámým a záhadným způsobem vypařil.
„Máš sbaleno?“, zeptám se ho při dlouhém odmlčení, když jsem se ho optala, co se děje a odpovědi se mi nedostavilo.
„Jo“, odpoví odměřeně a já poznám, že nemá náladu si povídat. „Poslyš, už musím jít. Musím si jít ještě něco zařídit a předat klíče novému majiteli tohoto bytu. Zavolej mi zítra v osm večer, to už budu na letišti.“

No a nyní stojím pár minut po osmé večerní před telefonní budkou, z kabelky jsem si vytáhla adresář telefonních čísel a vytočila jeho číslo. Telefon vyzvání a vyzvání. Počkám ještě chvíli a pak zavěsím. Říkám si stále dokola.
„Prosím?“, ozve se ze sluchátka konečně.
„Ahoj. To jsem já, Mia.“, řeknu nejistě. „Říkal si, abych ti zavolala v osm dneska večer a ono je osm večer, tak ti volám.“
„To jsem rád, že voláš, Mio. Letadlo má zpoždění a zřejmě tu strávím noc na lavičce.“
„To si děláš srandu? Oni tě nechají přenocovat na lavičce na letišti? Tebe? Takovou známou postavu?“
„Já s tím nic nenadělám. Nemůžu jim říct˛ ahoj, já jsem Brian Pakito a odmítám spát na lavičce na letišti.˛“
„To teda můžeš.“, zasměju se a přehodím si sluchátko k druhému uchu a vhodím do pohlcovače peněz další mince, aby se náš hovor nepřerušil.
„Víš, že mi pokaždé skočíš na špek?“, zazní za mnou něčí hlas se smíchem, až se za břicho popadne. Otočím se.
„Cože?“, řeknu a v zápětí vyjeknu.
„Briane!“ Vykřiknu, úplně zapomenu na svůj zlomený podpatek lodiček z 80. let a vpadnu mu přímo do náruče.
„Páni, takový přivítání jsem tedy nečekal“, chytne mě a postaví zpět na nohy. Jsem zaskočená.
„Já jsem Brian Pakito“, odkašle si a podá mi svou pravou ruku. „Já jsem Mia Stevensová“, opětuji jeho manévr s rukou a zatřesu s ní. Oficiálně jsme známí.

„Copak si vyváděla?“ při otázce vytahuji větvičky z Miíných vlasů a usmívám se.
„Ani se neptej,“ odvětí stroze a sklopí oči k zlomenému podpatku zřejmě drahých bot.
„Můžeš tu na mě chvilku počkat?“, s lehkým kývnutím odcházím rychlým krokem, nechávám ji samotnou se zavazadly, vím, že se jí nic nestane, jelikož je ostřílenou New Yorčankou. Mám celkem štěstí, neboť za rohem je luxusní obuvnictví, nejsou tu sice boty jako vystřižené z 80. let, ale snad jí to vadit nebude.
„Nějaké přání?“, ozve se za horou krabic s botami.
„Lodičky velikost 37, nejlépe černé barvy, na ceně nezáleží.“ Z poza krabic na mě vykouknou tmavě modré oči.
„Jistě, jistě.“ Mumlá si pro sebe slečna a vede mě k dámské obuvi.
„Tady,“ zničehonic se zastaví uprostřed uličky a zašmátrá v regálu, odkud vytáhne krabici s lodičkami značky Christian Louboutin.
„Perfektní,“ poděkuji a zamířím si to ke kase, při placení si mě prodavač se zájmem prohlíží a já jen doufám, že nestrhne pozornost. Platím v librách, pomyslím si, to mě prozradí.
„Pán je z Anglie?“, ptá se prodavač, když předávám hotovost.
„Ano pane, je to problém?“, prohodím s úsměvem, a co nejrychleji beru boty, pozdravím a téměř utíkám z obchodu.

Pořád tam stojí, krásná jako osamocená labuť uprostřed jezera. Tyhle slova znějí divně, vůči mému chování. Možná bych tu mohl zůstat a koukat se na ni, co jí asi vrtá hlavou, nad čím přemýšlí?
„Mio?“, s těmito slovy schovávám ruce za záda, otočila se.
„Ano Briane?“ s úsměvem na rtech.
„Co schováváte za zády milý Pakito?“, najednou vážnějším hlasem prohodí Mia.
„Ale. Slečno Stevensová, přijměte tento dar jako omluvu za Vaši škodu“. Nevím jak, ale krabici mi z ruky vytrhla, jako když vezmete dítěti bonbón.
„Čemu se směješ?“, vyhrkla Mia, jelikož jsem propukl v hlasitý smích.
„Ničemu Mio. To není potřeba řešit.“ Vyřknu mezi záchvaty smíchu.
„Jaké jsou?“, ptám se, i když vím, jak zareaguje, bylo to nejepičtější nazouvání bot v mém životě, myslel jsem, že se každou chvilku rozbrečí blahem.
„Jsou……. na prosto úžasný Briane,“ pořád to opakovala. Celou cestu do hotelu jsem poslouchal její díky.
„Nechci si Tě koupit, Mio,“ začal jsem rozhovor a přerušil její díky, „ jen je lepší mít boty, v kterých si nezlomíš nohu,“ usměje se a znovu mi padne do náruče.
„Děkuji, pane Pakito,“

Zbytek cesty probíhal klidným tempem a Mia mi ukazovala zajímavá místa k hotelu. Nejeli jsme taxíkem, neboť sedět několik hodin v letadle není sranda a časový posun by mi teď nedovolil usnout.
Urazili jsme kus cesty a po letitých plánech mě konečně Mia Stevansová dostala do New Yorku. Vlastně za to může i moje kariéra. Moje oblečení v Londýně zaznamenal ohromný úspěch, po dobití Anglie na mě čeká New York a možná i zbytek Ameriky nebo Evropa.
„Tady je Tvůj hotel,“ oznámí mi rozjařená Mia.
„Koukám, že si ve výběru nešetřila co?“ řeknu pobaveně při pohledu na ohromnou budovu. „Platíte to ze svého kapesného Pakito,“ vydá ze sebe rozesmátá Stevansová.
„Jistě,“ a začnu se smát s ní. Pikolík u vchodu si musí myslet, že jsme blázni i přes to nás nechá vejít. Zamíříme rovnou k pultu s recepčním.
„Mohu Vám posloužit?“, ozve se úlisný hlas plešatého recepčního s falešným úsměvem.
„Ano můžete, respektive musíte. Mám tu rezervaci na pana Pakita. P-A-K-I-T-O,“ vyhláskuju pro jistotu, při tom se recepční podívá s výrazem „Mám napsáno na čele idiot?“ Otočí se a pozorně si prohlíží klíče, pak se po jednom natáhne a se slovy „Pokoj číslo 13 je Váš,“ podá mi ho, obsluha se nahrne k zavazadlům, nechtějí nic jiného než tučné spropitné.

Vyjedeme výtahem do třetího patra, pokoj je naštěstí blízko a já se obsluhy zbavuji spropitným. Mia se po celou dobu jen usmívá, ale oba víme, že se nechce loučit.
„Co máš zítra v plánu?“ usměju se.
„To Vás jistě nebude zajímat, pane Pakito.“ Zašeptá s úsměvem a nastoupí do výtahu, který se zavírá a odváží Miu do vstupní haly, odkud nejspíš odjede taxíkem domů.
Odemykám dveře pokoje. Je obrovský. Klíče zastrkávám do kapsy…….. jak se mi do kapsy dostal Miin podpatek? Okolo něho byl uvázaný vzkaz, tedy spíše Mii adresa. Mám takový dojem slečno Stevansová, že se ještě uvidíme…..

S pozdravem Bu a PerfectiOn!