Letní vedra podle metereologů vystřídají na pár dní přeháňky a ojediněle dokonce bouřky a krupobití. O tom, že teploty klesnou na patnáct stupňů Celsia, se však zapomněli jaksi zmínit.
Počasí akorát na spaní. Celý den sedím na vikýři a koukám na venkovní dění. Sem tam si odskočím do kuchyně, abych si uvařila nový pomerančový nebo černý čaj a něco ukuchtila. Zkontroluji záznamník, jestli mi náhodou nevolal Brian Pakito, který se sem nedávno přistěhoval kvůli práci. Jeho job spočíval v navrhování oblečení a ve focení módních ikon po celé Evropě, kde jeho značka PAKITOFashion vydělává ročně kolem deseti milionů dolarů. Nyní se chystá dobýt New York a já ho v tom velice podporuji.
Záznamník hlásí „žádné zprávy“. Od našeho posledního shledání uběhlo několik dní a Brian se mi od té doby vůbec neozval. Zkoušela jsem mu volat, jelikož jsem o něj měla strach, ale jeho číslo je nedostupné. Když jsem volala do hotelu, kde jsem mu zarezervovala pobyt do té doby, než si najde nějaké lepší bydlení, řekli mi, že se před pár dny odstěhoval, ale že bohužel nemají jeho adresu.
Pakito mi zmizel ve víru velkoměsta.

Vypnu rychlovarnou konvici a naleju si vodu do hrnku až po okraj, ve kterém jsem měla připravený pytlíček černého čaje. Chvíli louhuju, poté pytlík rychle přenesu přes kuchyň a vyhodím do koše, aniž by mi z něj ukápla kapka.
„Dobře já.“
Osladím si čaj dvěma malými lžícemi cukru, vymačkám do hrnku měsíček ukrojeného čerstvého citronu a nakonec vše zamíchám. Nádobu s horkou tekutinou zvednu za ucho do vzduchu, abych se nespálila, a srkám.

Zahřeje mě u srdce. Hrnek s podivným tvarem, ze kterého jsem pila čaj, byl totiž dárek od bráchy k desátým narozeninám. Při pohledu do kredence mi dojde, že většinu nádobí jsem od něj dostala ke všem možným příležitostem, jako jsou narozeniny či Vánoce a já nechtěla nic vyhodit. Nakouknu, co kredenc vlastně střeží za poklady. Objevila jsem talířek Pokemon, misku na ořechy s chlupatým chobotem a dokonce i držátko na párátka v podobě dívky vytvořené z drátu, která mě prý dokonale vystihuje.
Přejedu prstem přes kuchyňskou linku, přehodím si čaj z jedné ruky do druhé a odklopýtám z mamky království (tráví zde téměř většinu svého volného času a zkouší zde nové recepty, které nám pak servíruje na stůl v tom stylu kuchyně, ve které se nyní pohybuje. Podle mě, bráchy a sluhy Cliffa, který si s námi hraje na recenzenty, vaří naše mamina nejlépe na celém ostrově a dovolujeme si tvrdit, že by si mohla otevřít vlastní restauraci) na chodbu.

Pohupuju se s citem, abych své lehké břemeno v ruce nepřeklopila a nevylila ho na červený koberec, který je umístěný na zemi v mém pokoji a který se velmi špatně čistí. Položím hrníček na parapet, ale nejdřív jako první umístím pod něj podtácek, aby mi na okně nezůstalo kolo od šálku. Rozhlédnu se a stoupnu si doprostřed místnosti. Červenobílé stěny s fototapetou nočního New Yorku přes celou zeď, rozzáří mé hnízdo na první pohled. (Lustr v dekoraci černého svícnu přidělaný k dřevěnému stropu mi ho rozjasňuje po večerech). Interiér jsem si zařizovala před pár lety sama, když jsem dosáhla úctyhodného věku, který rozhodoval o tom, zda je na čase přestavět si cimru z dětského na studentský. Zvolila jsem barvu olše. Přede mnou stojí veliká manželská postel – letiště – s neustlanou dekou a polštářem v červenobílém povlečení, ve které mi po nocích chybí objetí, proto spím na boku. Těsně před postelí postává malý olšový stoleček s červeným čtvercovým ubrusem a bílou stylovou vázou s umělými orchidejemi. Přímo naproti je má nejoblíbenější a nejvíc obývanější část z celého pokoje. Vestavěná veliká skříň s posuvnými dřevěnými dveřmi v kombinaci se zrcadly, která je plná k prasknutí. Nemám cit zbavit se těch všech věcí, které pohlcuje a které už nějakých pár let nenosím. Miluju módu, jako každá mladá dívka a ráda kombinuji a stále si říkám, že jednou se mi vše bude hodit. Vmáčknu tyrkysový svetr upletený vlastnoručně mou babičkou z pravé vlny dovnitř a druhou rukou se snažím zašoupnout dveře. Po zpoceném pětiminutovém maratonu se to podařilo.
„Uff“, oddechnu si nakonec a fouknu směrem na ofinu, která se vánkem nadzvedne.

Protáhnu si záda a přes kancelářské červené křeslo se nahnu na svůj červený notebook. Ano, vše mám sladěné do červené barvy, jelikož je jedna z mých nejoblíbenějších a protože je to erotická barva a já sex miluji.
Překvapivě na Facebooku nemám žádné zprávy, jen jedno upozornění a to pozvánku na nějakou trapnou hru. Jak jinak.
Odsunu křeslo na stranu. Vlastně ho pošlu skoro přes celou místnost daleko od sebe, jelikož mi překáží a tím pádem málem převrhnu květináč se slunečnicí. (Jediná věc, která není červená).

Otevřu šuplík, vytáhnu velký šanon a prolistuju papíry. Ten dotek na listy, které jsem popsala různými povídkami a historkami, mi dodávají sílu a chuť psát dál. Tento koníček chci propojit s budoucností. Studium na prestižní škole s oborem žurnalistiky a budoucí prácí v tomto směru. Není nic, co by mě v životě tak bavilo, když nepočítám tancování, kterému jsem se věnovala od malička a se kterým jsem musela skoncovat kvůli zdravotním problémům, kterých se bohužel již do konce života nezbavím. Zavřu oči a rukou promíchám papíry. Vytáhnu svou satirickou úvahu o Bohu psanou ve škole a zamyslím se, kde mě to k čertu napadlo. Podívám se ven. Stále ošklivo. Jediná pozitivní věc na tomto počasí je, že na tento týden nehlásí bouřky. Snad se jim to vyplní. Při bouřce totiž nechodím ven. Zařadím papíry zpět do šanonu a strčím ho zpět na své místo. Zamíchám čajem, abych rozmíchala usazený cukr na dně, a vypiju ho na ex.

Jsem přepitá. Sednu si zpět na vikýř a porozhlédnu se po páté avenue. I v takovém počasí město nespí. Taxíky jezdí sem a tam, na chodnících jsou vidět jen pohybující se černé deštníky, které k tomuto městu neodbytně patří. Restaurace jsou přecpané, národní park je prázdný. Dokonce i Steve Appleman, kterému občas vypomáhám prodávat u hlavního vchodu hamburgery a párky v rohlíku, usoudil, že bude lepší svůj krámek na pár dní – než se zlepší počasí – zavřít. Jsem sama doma a nudím se. O velkých prázdninách létají Američané do Evropy. To není ale případ mé rodiny. Mamka je v práci od rána do večera, brácha se přestěhoval na okraj New Yorku ke své přítelkyni do rodinného domu, kde žije i s jejími rodiči, se kterými má velice dobrý vztah. Jmenuje se Veronica. Veronica se k mému bráchovi, který se jmenuje Michal, velice hodí a naší rodině padla do oka. V zimě spolu oslavili roční výročí a zasnoubili se. Svatba bude za týden na městském úřadě. Cliff pospíchal do domova důchodců navštívit svou matku.

Zazvoní telefon.
První co mě pochopitelně napadne je, že mi volá Brian.
„Prosím?“, ohlásím se do sluchátka.
„Neříkej mi, že stále sedíš na telefonu jako nějaká slepice a čekáš, až ti ten anglán zavolá.“
„Á, moje kamarádka Cody. Taky tě zdravím.“

Cody je typická kamarádka Mii Stevensové. Říkají si všechno, vyměňují si názory, debatují o všem možném a rozebírají vše dopodrobna. Ona i já jsme asi jediné osmnáctileté dívky, které tráví léto v New Yorku.

„Čautě, pojď ven. Mám chuť se projíždět po městě taxíkem, pozorovat pěkné kluky a zajít k Diorovi pro novou sukni, kterou jsem viděla ve výloze“, představí mi svůj plán.
„Myslíš tu tylovou s krajkou, která má průsvitnou podšívku?“, ujistím se.
„Jo, přesně tu“, odpoví.
„Tak ta mi visí už ve skříni, Cody“, zkazím ji náladu.
„Ty mrcho, já o ní sním dva dny a ty mi ji stihneš vyfouknout. Ale co, koupím si stejnou. Tak se připrav. Za deset minut budu před tvým domem čekat v taxíku. Ale pospěš si, víš, že když řidič stojí s autem na místě, na taxametru nabíhá taxa rychleji, než když projedeš celý ostrov.“
„No víš, já nevím, jestli mám. Čekám pořád, že mi zavolá. Mám o něj strach. V hotelu neví, kde se právě nachází“, kroutím se.
„Milá zlatá, nevíš, že existuje záznamník? Když se ti nedovolá, tak mu asi dojde, že mu nebudeš moct zavolat zpátky, pokud na něm nezanechá své číslo. Tak nemel a pojď. Za deset minut tam budu. Pá…“

Než stačím cokoliv namítnout, Cody zavěsí. To je celá ona. Ale aspoň ona na rozdíl ode mě ví, jak mě dostat do takového ošklivého počasí.
Zhrozím se, když si uvědomím, že svou přeplněnou skříň musím opět otevřít. Vezmu si ten svetr, který mi tolik překáží při snaze zvítězit nad posuvnými dvířky a k tomu úzké džínsy. Ráno umyté vlasy si prohrábnu rukou a usmyslím si, že je dnes nechám kudrnaté a nebudu je žehlit, jelikož by se mi v tom fialovém hnusu, který obklopil město, stejně zkroutily. Pootočím kovovým šestipatrovým stojánkem, na kterém mám 96 párů náušnic a sundám z něj ty, které se mi k ohozu hodí. Jsem veliká milovnice náušnic. Co kus, to originál. Jsem na nich závislá, jako na psaní.

Namaluju se a z botníku vytáhnu polobotky na vysokém podpatku od Jimmyho Chooa a nazuju si je na své jedenačtyřicítkové pačmágy.
Vše mi trvalo přesně devět minut a nyní mám minutu na to, abych zkontrolovala, že sporák a kohoutky jsou zavřené, zamknout byt a sjet výtahem do vstupní haly, kde si čte noviny vrátný. Při pohledu na mě noviny zahodí a otevře mi dveře.
„Krásný den, slečno“, popřeje mi a ukloní se. Opětuji ho sladkým úsměvem a nápodobným přáním hezkého dne a roztáhnu svůj barevný deštník ze třetí třídy. Taxík s Cody tu ještě není. Mně a mému ochránci od deště se vyhýbají okolní deštníky černé barvy. Rasisti.
Konečně je tu. Řidič najede do louže, div mě nenahodí a děsně se tomu směje. Zakroutím jen hlavou, deštník v rychlosti složím, oklepu z něj velké množství vody a nasednu.
„Kam to bude dámy?“, zeptá se nás řidič s 10 dolary na taxametru.
„Si dělá srandu ne, že za tu minutu, než jsem si nasedla, si naúčtoval pět dolarů“, pošeptám Cody do ucha někde mezi dvaapadesátou a šedesátou východní.
„No jo, hajzl to je.“

Cody se dnes vyfikla. Do svých dlouhých černých vlasů s červenou ofinou si připnula velkou sponku s ozdobou kytičky. Na sobě jako vždy měla sukni, tentokrát od značky Versace, které nosí nejraději, tričko z butiku a nízké lodičky od Stuarta, u kterých se mi rozbil podpatek. Žádné počasí ji neodradí. Jen, když opravdu mrzne, bere si džínsy.
Jen tak se projíždíme po městě a hecujeme řidiče, aby najížděl do kaluží, které ohodily kolemjdoucí. Po třech hodinách, kdy nám to už tak vtipné nepřipadalo, jsme si poručily odvést do centra, kde si objednáme horkou čokoládu v naší oblíbené kavárně.
Pár křižovatek před cílem jsme uvízli v zácpě. Ani po půl hodině jsme se ještě nehnuli z místa a mně už docházela trpělivost. Než jsem stačila něco říct, Cody mě poplácala po ruce a ukazovala směrem k Národní bance.
„No, co tam vidíš?“, zeptám se otráveně a otřu rukávem zamlžené zadní okénko, abych se mohla zřetelně podívat, co mi chce Cody ukázat.

A najednou, jakoby se mi zastavilo srdce a v tu ránu se rozbušilo milionkrát rychleji, než normálně. Jakoby se mi z očí linuly slzy štěstí, jako bych se celá klepala vzrušením, jako bych s otevřenou pusou dál zírala na ulici a ani si nevšimla, že se taxík konečně opět rozjel.

„Počkat! Stát! Slyšíte? No tak, zastavíte to zatracený auto?!“, hodím po řidiči patnáct dolarů. „Zbytek si nechte“, vyjeknu nakonec a vyskočím z vozu. Zapomenu na celý svět a ženu se dopředu.
„Ta je fakt zamilovaná až po uši“, zakroutí hlavou v tu ránu promočená Cody bez deštníku či kapuce při pohledu, jak klopýtám jako postižená za jediným klukem, o kterého mám v poslední době zájem. Také jsem promočená. Nejenom, že jsem zapomněla na svou kamarádku, ale také na to, že prší a než jsem přešla ulici, vypadala jsem jako zmoklá slepice z filmu s Charliem Sheenem -Žhavé výstřely.
„Briane!, zvolám na něj a zakopnu na místě.
„Mio…Mio…Jsi v pořádku?“ Pospíchá za mnou. Zvedne mi hlavu z kaluže, postaví na nohy a bílým kapesníkem s ozdobným krajem, který si vytáhne úhledně složený z kapsy, mi setře z obličeje dešťovou vodu smíchanou s rozjetým olejem. „Čím to je, Mio, že vždy, když se vidíme, spadneš. Poprvé si ale měla štěstí. Spadla si mi rovnou do náruče. Dnes si takové štěstí bohužel neměla. Tomu opravdu říkám mokré shledání v tom druhém slova smyslu z dvojsmyslů“, posměje se mi.
„Nezavolals“, vyhrknu ihned na něj vážným tónem „Kam si mi proboha zmizel? Měla jsem o tebe strach!“
„To je mi jasné.“ Obejme mě. „Má asistentka, která za mnou přiletěla před pár dny, mi našla byt v Greenvillage. Ani mi to neřekla předem. Byl jsem na důležitém obědě s jedním návrhářem, který mi pomůže se zde usadit. Když jsme dojedli, dopili, zaplatili a vyšli z restaurace ven, stála tam s klíči a s novou adresou pobytu na zmuchlaném lístečku a jen mi oznámila, že se o nic starat nemusím, že jsem již přestěhovaný. Prohledal jsem celý byt vzhůru nohama, abych našel tvou adresu a telefonní číslo. Přísahám! Ale nenašel jsem. Ave, tak se jmenuje, mi později přiznala, že ten tvůj ulomený podpatek s adresou vyhodila, jelikož se domnívala, že to není důležité“, vysvětloval mi. „Byl jsem dokonce i v Národním parku, kde si pomáhala tomu panu Jablečnému ve stánku s rychlým občerstvením, ale ten byl fuč. Byla to má poslední naděje a zklamala,“ mezitím vytáhl z kapsy srolované Zlaté stránky pro Čínskou čtvrť, kterou pár minut před naším shledáním ukradl z telefonní budky. „Pak jsem dostal geniální nápad, pročíst všechny seznamy čísel a zavolat ti. Ale zatím jsem tvou rodinu v žádném nenašel. Teď sis mě našla sama.“
„Víš, Briane, my ve Zlatých stránkách zapsaní nejsme. Nepřáli jsme si to kvůli práci, kterou vykonává mamka, aby ji v soukromí neotravovali zákazníci“, pokrčím rameny.
„No, to mi už nedocvaklo“, zasmál se a objal mě a políbil na tvář. Po odlepení jsem si všimla, že vedle nás stojí na durch promočená Cody s novou sukní, kterou si u Diora stačila mezitím koupit.
„Ehm, Cody..Tohle je Brian..Briane, tohle je má velice dobrá přítelkyně Cody“, seznámím je.
„Těší mě“, potřesou si ruce.
„Nezajdeme na tu čokoládu?“, zeptá se mě Cody.
„Jo jasně, chceš jít Briane s námi? Aspoň ti napíšu na ubrousek to mé číslo.“
„Hrozně rád“, mrkne na mě a v tom největším lijáku se vydáme pěšky do kavárny stojící hned za rohem.

Kavárna byla nádherně situovaná. Podlouhlá místnost s několika stoly vsazených podél oken tak, aby se uprostřed místnosti dalo volně procházet. Naproti stolům byl dlouhý bar s asi patnácti barovými židličkami, které byly vesměs obsazené na kost promočenými mladými lidmi.
Celá kavárna dýchala příjemnou atmosférou. Dřevěné stoly se sedačkami obstaranými červeným čalouněním ten pocit umocňovaly. Mia zamířila do rohu místnosti, kde byl největší klid, a od stolu jste měli výhled na zmáčenou ulici. Přiběhla k nám postarší paní v červené „uniformě“ a podávala nám menu vázané v napodobenině kůže. Poté odběhla k dalším přicházejícím zákazníkům.
Cody s Miou „knížečky“ ani neotevřely. Měly totiž, jak Cody říkala, svůj oblíbený čokoládový nápoj a jiný si nedávají. Nechal jsem se překvapit, jen jsem si k horkému nápoji objednal tvarohový koláč s broskvemi.

„Jak si se měla, Mio?“, nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
„Jak by se asi měla?“, opáčila Cody. „Celou dobu nevylezla z bytu a seděla u telefonu.“
„Neposlouchej jí!“, vyhrkla ze sebe Mia s nádechem červené barvy ve tvářích. „Párkrát jsem byla venku, když jsem si potřebovala něco koupit.“ Podívala se na mě a já se musel usmívat.
„Omlouvám se Ti. Vážně se omlouvám i za Ave, která mi dělá pořádek v mém již tak šíleném životě.“ Sotva jsem dořekl větu, přicupitala k nám ta postarší paní s tácem, na němž se tyčily tři velké horké čokolády se šlehačkou zasypanou kakaovým práškem a lehkou oplatkou. Samozřejmě nechyběl ani kousek broskvového koláče. Účet dala doprostřed stolu. Útrata nebyla velká a jediné dobré gesto, kterým jsem mohl, alespoň trochu potěšit dvě promočené slečny naproti mně, bylo to celé zaplatit. Něco málo přes pět dolarů. Dal sem jí deset. Když už nic víc, určitě jsem potěšil servírku.
Celá pozdější debata se situovala převážně na oblečení. Nevím, zda Mia řekla Cody o mé práci, nebo to dělala neúmyslně, ale z ničeho nic básnila o tom, že by chtěla jednoho dne dělat pro nějakého módního návrháře a představovat jeho oblečení. Mia se na mě potutelně usmála, neřekla ji to.
„Cody?“ přerušil jsem její štěbetání.
„Ano Angláne?“, opáčila Cody s úsměvem.
Taky jsem se tomu zasmál, asi se toho nezbavím. „Nevadilo by Ti, kdybych Miu ukradl? Potřeboval bych s ní probrat pár věcí a ještě se tu moc nevyznám. Moje asistentka lítá po nákupech a mě tu nechala na pospas Americe.“
Cody si s Miou vyměnily pohledy a Cody kývla. Na Mie bylo vidět nadšení. Abych Cody vynahradil Miinu nepřítomnost, podal sem ji přes stůl svou novou vizitku. Nevěřícně se na ní zahleděla. „Ty jsi módní návrhář?“, lehce zčervenala a schovala vizitku do své taštičky v podobě psaníčka. Jen jsem pokýval hlavou s nepatrným úsměvem. Cody se ještě jednou podívala s úsměvem na Miu.

Zbytek odpoledne jsme s Miou procházeli New York. Ukazovala mi různé zvláštnosti města a zajímavé kouty. Vždy, když vyprávěla, měla zajímavý výraz ve tváři. Seděli jsme na lavičce central parku, seděli jsme blízko, dost blízko na to abych ji políbil. Sledoval jsem ji a ani nevnímal, co vlastně říká. Bylo to v tu chvíli jedno. Ve chvíli, kdy se na mě podívala, jsem vzal její hlavu jemně do dlaní a políbil. Nebránila se. Úplně mi v náručí roztála. Sebejistá, důstojná a rázná slečna byla teď neškodná jako krabice s koťaty. Odtáhl jsem se a její tvář nevědomě visela ve vzduchu jako by ještě vstřebávala to, co se událo. Poté se na mě usmála a znovu spustila, jakoby se nic nestalo. Tentokrát jsem se usmál já. Něco se ve mně hýbalo, nějaká vnitřní síla, ale jen po jejím boku.
„Mio?“ spustil jsem.
„Ano, pane Pakito?“ opačila s úsměvem Mia.
„Co bys řekla na to, kdyby se moje příští kolekce oblečení jmenovalo Mia?“
Ani nevím, jak mě tahle věc napadla. Vzhledem k tomu, že jsme se nemohli dohodnout na dobrém jméně nové kolekce, všechny přípravy na zahájení naše působení v New Yorku oddalovaly. Ave, i přes to, že je to jen má asistentka, navrhovala, aby se kolekce jmenovala Pakito, Andromeda nebo Escada. Moje první kolekce se jmenovala Pakito. Myslela si, že bych to v New Yorku mohl zopakovat. Hloupost. Musím být originální.
„Myslíš to vážně? Opravdu bys pojmenoval novou kolekci po mně?“, vytrhla mě z přemýšlení Mia.
„Jistě, proč ne. Vždyť si skoro jako má Múza Mio. Moje milá kamarádko,“ na poslední větě jsem si dal záležet. Padla mi kolem krku s obrovským „Dííííííííky!“ smáli jsme se jako šílení. Bylo teplo a stmívalo se. Pomalu se rozsvěcely světla města. Vyhrnul jsem si rukávy košile, kde se na předloktí pravé ruky skvělo Miino telefonní číslo. Ještě před odchodem z kavárny mi ho stačila napsat na předloktí. Vzhledem k tomu, že nám postarší dáma spolu se sklenicemi odnesla papírové ubrousky a nebylo možné použít cokoliv jiného, nabídl jsem Mie svou ruku. S úsměvem přijala a začala čmárat.

Došli jsme k metru. Bohužel jsme museli každý na opačnou stranu.
„Tady se rozloučíme?“, zeptala se nesměle Mia.
„Ne. Tady to teprve vše začíná“, řekl jsem a objal ji. Žádný polibek, jen kamarádské objetí. Jako když zasadíte semínko růže a čekáte, jestli bude příroda shovívavá a dopřeje mu dorůst do své opravdové krásy. Její metro tu bylo první. Nastoupila s úsměvem a poté zmizela ve tmě tunelu metra.
„Zavolám Ti, ještě dnes abychom se dohodli na další schůzce,“ poslední má slova. Poté jsem i já nasedl a odjel do svého nového bytu, který mi zprostředkovala Ave, jelikož podle ní nemůžu bydlet ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Usmál jsem se.

S pozdravem Bu a PerfectiOn!