Je pro mě velice náročné a nepříjemné psát o tomto tématu. I když jsem teď velice rozrušená, pokusím se okomentovat tento „problém“ slušně a bez zbytečných vulgarismů. Jako většina studentů jsem nucena do školy dojíždět autobusem. A tak hezky každé ráno a odpoledne šupajdím na zastávku – a nikdy nevím, co mě tam potká.
Na začátek bych mohla uvést jednu zábavnou historku, kterou jsem si docela nedávno na vlastní kůži zažila. Jako každý den jsem již od 7:00 ráno čekala na autobus. Po nekonečně dlouhé době jsem uviděla přijíždějící vůz, což mě opravdu potěšilo (tenkrát mrzlo). Ale při pokusu o nastoupení dovnitř mě drapla za rameno kostnatá ruka. Nejdřív jsem nechápala, co se děje? Tak jsem se mírumilovně a s úsměvem otočila. Ale po tom, co jsem spatřila za svými zády, mi úsměv ztuhl na rtech. Snažila jsem se nedat na sobě znát strach, který mě vyloženě zachvátil, když jsem musela čelit slovnímu útoku jedné starší paní. Ona osoba, která mi začala nadávat, že nepouštím dovnitř starší lidi, mi vůbec nedala prostor k sebeobhajobě. Takové paní bylo těžko vysvětlovat, že tento autobus je školní, anebo že na nákup do Lidlu může jet o dvě hodiny později, až studenti odjedou. Nehledě na to, že zrovna já staršímu člověku vždycky nabídnu místo. Bohužel. Paní nehodlala zastavit stavidla své výmluvnosti, takže jsem byla nucena se otočit a s onou „dámou“ se více nebavit. To, že jsem měla pokažený celý den, snad ani není třeba dodávat. Holt jsem citlivka, dobře mi tak.
Určitě nejsem jediný člověk, kterému páni řidiči bouchli dveře před nosem a odjeli. Toto je další věc, která mě a určitě nejsem sama, dokáže rozhodit. Slušně by se to dalo nazvat sprosťárnou nejvyššího stupně, když Pán vozu vesele odjede a zpoceného chudáka nechá stát na zastávce.
A poslední příběh z dneška. Rozhodla jsem se odpustit si dnešní namáhavou hodinu tělocviku. Popravdě jsem velmi líná a byla jsem hodně unavená. Tak jsem si sedla do vlaku, všechno bylo ok, žádná zpoždění. Když jsem vyšla z nádraží, můj autobus už skoro vyjížděl. I když jsem utíkala, co to dalo, bohužel už bylo příliš pozdě, aby dveře otevřel. A tak jsem asi sedm minut v kuse běžela po boku autobusu, ne, nedělám si legraci, dokonce jsem ho i trochu předběhla (díky delší koloně), abych vítězoslavně mohla v Třinci na stanovišti nastoupit. Pan řidič si zřejmě mého vzteklého výrazu ani nevšiml. Opravdu obdivuhodná otrlost. Takže tělocvik se přece jen konal a myslím, že paní profesorka by na můj běžecký výkon určitě byla hrdá.
Tento článek je sice napsán ve velmi bojovném duchu, ale musím podotknout, že jsem velmi rozčilená. Samozřejmě nejsou všichni stejní. Určitě jezdí také velmi slušní, příjemní, milí a tolerantní řidiči. Velmi mě mrzí, že jsem s žádným takovým ještě neměla tu čest jet. Po těchto zážitcích asi nikoho nepřekvapí, že, ač velmi nerada, budu pokoušet svůj osud za volantem vlastního vozu. Vzdávám se. Prostě už nemám sílu na věčný boj s důchodci a nepříjemnými, netolerantními řidiči.
Rammy „anchovi“