V chrámu je mi krásně, když líbám podlahu před oltářem v typickém sikhistickém pokleku, modlím se za Gura a všechny hluboké lidi, kteří si váží svého života, v jedné jediné větě. Zase jsem tam sama, a tak, když se usadím do tureckého sedu do rohu pod větrák, který nefunguje, začnu se modlit nahlas. Na sobě tradiční panjábský suit, přes vlasy upravený čundí, bosa, jak se sluší a patří. V modlitbě strávím kus času, který mě nabije neuvěřitelnou silou, pak si ještě jednou kleknu patami vzhůru a čelem se dotknu země. Odcházím. Plná. Jiná, než jsem přišla. Jackie venku už netrpělivě pokukuje, dneska to zabralo nějak dýl, Domi, čtu mu v jeho vyčítavém výrazu. Ale, ale, snad se nezlobíš. Radostně kráčíme směrem domů, cestou se dotknu několika dětských rukou, které mi nenasytně podávají na pozdrav a pozdravím pár projíždějících na oplátku za jejich zdvořilé Sasriakaal, které v cuku letu a s hodnou dávkou odvahy vypustí z úst míjejíc mně. V půli cesty spatřím zdálky se blížící motorku s třemi cestujícími mužského pohlaví, a tak už raděj s předstihem skrovně sklopím oči a pozoruji každý svůj krok. Když jsou u mě, najednou zazní známé „ahoj“, přesně to jeho, nadšené a roztomilé. Guru! Tak přece jenom se odhodlal a vstal. Nemusí mě ani přemlouvat a už se vracíme zpátky tam, odkud jsem před chvilkou přišla. Ti kolembydlící si asi vážně musí myslet, že jsem se zbláznila. Guru se celou cestu směje a vypráví mi, jak ti kluci, co ho vezli říkali: „Guru! Kde jsi vzal tuhle holku?! Ona je neskutečná! Je to běloška a chodí oblékaná jako panjábí a chodí do chrámu každý den a na procházky, když je poledne a venku paří slunce!“ Nemohl se přestat smát a já věděla, že je šťastný, Pak mi ještě před bránou do chrámu věnoval významný pohled a pár slov, což potvrdilo, že se vážně cítí výjimečně. A v chrámu se to stalo.