Úvodem.
Kolik lidí trpí mentální anorexií? Byla první otázka, kterou jsem si zadala do vyhledávače, když jsem zjistila, že budu dělat rozhovor s jednou nejúspěšnější modelkou na světě. Nejúspěšnější modelkou na světě, která je bohužel známá i pod jménem „Skinny“ (nebo-li vyhublá). Neměla lehký osud, už jako malá se potýkala se šikanou. Osud ji připravil několik nemalých překvapení. Přitom, ve skutečnosti, jak jsem se sama mohla přesvědčit, Lia je sama o sobě neskutečný anděl.

90, 60, 90. Samou nervozitou přešlapují z místa na místo. 90, 60, 90 opakují si své heslo stále dokola jako v transu.

„Jen klid, nejsi tady poprvé! Ach Bože, točilo se mi v hlavě. Opřela jsem se dlaněmi pevně o stěnu, zhluboka se nadechla a… Poslední dobou jsem na tom byla psychicky špatně. O své vnější vizáži ani nehovořím. Jak dlouho tomu, co jsem naposledy polkla alespoň kousíček, jen malý ždibíček masa?! Živím se různými doplňky stravy pro štíhlou linii, celé dny piju jen odvary z čajů, ovocných neslazených šťáv, mučím své tělo v posilovně, jsem celé dny na molu, spím asi jen čtyři hodiny denně… Mám chuť se zase přecpat a vše potom zase zahodit, tak jak mi bylo zvykem.“ Tiše naslouchám a Lia líčí dál svůj příběh. „Lio! Pojď jsem!“ volala na mně maskérka. „Pojď děvče. Nejsi tady nováček. No jo, MMF 2012 není zkouška na mole. Vím, že po vás chce Audrey moc, ale pro krásu se musí trpět.“ Řekla tehdy, přepudrovala mi tvář pudrem hned za několik tisíc a mně se z celé té nafrněné parády udělalo zle. Mami, chci domů, končím.“

„Pamatuju si na chvíle, kdy jsem byla malá.“ Zamrazilo ji, ale vzpomínala dál. „Měla jsem malého medvídka, kterého mi věnoval otec a hned krátce na to odešel od nás pryč, neznámo kam. Jeho tvář byla věčně neoholená a voněl lehkou kolínskou, tu vůni cítím dodnes. Po několika letech jsem se dozvěděla, že spáchal sebevraždu. Oběsil se za domem v Nashville, dodnes ani nevím proč. Snad měl nějaké dluhy. Vyrůstala jsem pak už jen s mámou. Ta tady byla, jakože nebyla. Medvídek byl mým jediným opravdovým přítelem, když se mi zdálo, že celý svět odešel. Jen s ním jsem sdílela tiše, skrytá pod peřinou, svět svých iluzí. Téměř jsem měla zničené dětství. Pod palbou narážek, posměšků a vyhrůžek jsem jen tak tak prolezla základní školu. Tu holčičku s vlnitými kadeřemi po pas, krásnými červenými šaty lemovanými krajkou a s bílými sandálky mám před očima dodnes, ale ano, byla jsem malá a baculatá. Byla jsem tlustá.“ Lia mi podala fotografii a já se na ni pozorně zadívala. Nenechala mě na ni ani reagovat a se slzami v očích pokračovala dál. „No a proto ani nepřicházelo v úvahu pokračovat ve vyšším vzdělání. Bylo mi tehdy fuk, že nebudu mít maturitu. Hlavní je, ať odtud vypadnu a to hodně rychle a hodně daleko. Víte, co to obnášelo být terčem posměchu? Být černou ovcí?!“

Nabídla jsem Lii židli ať se posadí. Pevně se mi zahleděla do očí. I přes její nádherně husté, dlouhé řasy, bezpochyby nalíčené řasenkou Lancôme jsem poznala bolest, kterou oči nedokázaly nikdy zakrýt. Lokla si neperlivé čisté vody a spustila. „Tehdy, když jsem šla poprvé do školy, celý ten kolotoč začal. Jakmile jsem vstoupila do třídy, děti se mi začaly posmívat. Sedla jsem si do nejbližší první lavice a po tvářích se mi kutálela velká slza jako hrách. Nebyla to ani první a zdaleka ani poslední uroněná slza. Celé to divadlo se opakovalo den co den. Dávali mi směšné, urážlivé přezdívky, jejich šikana byla s postupem let horší a horší. Promiňte, ale už nemůžu.“ Dopověděla a já ji vzala za ruku. Myslela jsme si, že držím svou pětiletou neteř, její ruka byla taky taková, ale Lii je dvacet! Pak se postavila a řekla: „Jen se na mě podívejte, podívejte, jak jsem tlustá!“ Do očí mi vyhrkly slzy, bylo mi ji tak líto. Ta dívka je tak pohublá! To bude těžký boj.

Pak se konečně usadila, letmo na mě pohlédla a vyprávěla dál. „Asi si říkáte, jak jsem se dostala na molo, že? To je jednoduché. Stala jsem se z poloviny mentální anorektičkou. Navštívila jsem pár castingů, až jsem to dobudovala do Londýna. Teď tady stojím, navlečena do těch ohavných hadrů. Není to jako dřív. Všechno mě bolí, svědí, lodičky na nohou mě tlačí. Jediné, co v této chvíli musím potlačit, jsou slzy.“

„Audrey, módní návrhářka, která se mě teď ujala, mě popohání vpřed. Všem modelkám nám dokola opakuje, ať si zkusíme přibrat jeden jediný gram a z Paříže si můžeme balit kufry. Včera křičela na celou šatnu, že si nenechá vzít svou kariéru jednou blbou, neschopnou modelkou. Tím myslela mě. Trauma z dětství se semnou vleče doteď. Jako kdyby se všechny vzpomínky oprášily, mraky nade mnou znova vyšly, lávka se prolomila, zkrátka jako kdyby se vše odehrávalo zas a zas se stejným scénářem. A to jsem si myslela, že když uteču z rodného města do Londýna, vše bude fajn. A ono není…“

S příběhem této mentální anorektičky nezůstalo oko suché. „Víte, tehdy, když jsem byla ještě malá, se zatajeným dechem a se slzami v očích jsem si prohlížela módní časopisy a říkala si, že pokud budu modelka a budu vydělávat hodně peněz, část věnuju na charitu. Těch bylo nakonec tolik, že jsem si založila svou vlastní. Pravidelně tam přispívám i já. Děti a víra, to je to jediné co mě teď popohání vpřed.“ Kroutila jsem hlavou nad tím andělem. Jak k někomu může být osud tak krutý? „Víte, teď mám v plánu se vrátit domů, odpustit mámě… Nechat modelingu.“ Plakala a přitom mi děkovala. Vzala jsem ji do náruče a odvedla na pokoj.

Po příletu do Prahy jsem poslala článek do redakce. S Liou už jsem ale zatím v kontaktu nebyla. Zbyla mi po ní jen fotografie, kterou křečovitě držela v rukou, když jsem s ní dělala rozhovor. Sáhla jsem do knížky, která ležela na polici a vylovila z ní černobílou fotografii. Byla na ni malá holčička. Přesně tak, jak se Lia sama popisovala. Červené šatičky s krajkou, bílé sandálky, husté, vlnité kadeře a ty nejnádhernější a snad i ty nejupřímnější modré oči. Jemný dětský úsměv. Žádné slzy. Zvenčí vypadala spokojeně, ale uvnitř toho malého dítka se odehrával kolotoč problémů, jeden po druhém. Padala jedna slza za druhou. Za tu dobu mi ještě nikdo tak nepřirostl k srdci jako ona. Byla to pro mě statečná žena, která pomáhala žít druhým, i když už sama byla na okraji. To, co mě na ni uchvátilo, byla víra. Víra v Boha, kterou nikdy nepopřela.

Za pár měsíců od rozhovoru jsem se měla znova setkat s Liou. Neletěla jsem za ní stovky kilometrů daleko jako tehdy do Paříže. Jela jsem za ní do jejího rodného města. Po příjezdu přede mnou stála úplně nová osoba. Rozběhla se ke mně a pevně mě objala. Obě jsme plakaly, ale tentokrát štěstím, boj nebyl ještě zdaleka u konce, ale... Děkuju, Bože, děkuju Ti…

Dodatek.
V České republice je ohroženo mentální anorexií 90 00 lidí. Každý desátý umírá na vyhladovění, selhání organizmu nebo spáchá sebevraždu. Ve světě trpí poruchou příjmu potravy 8 000 000 lidí…

Příběh byl smyšlený, stejně jako jména. Počet lidí trpících mentální anorexií v Česku a ve světě vychází bohužel z pravdivého jádra.

Děkuji za pozornost.

Lorelei