Mám po maturitě a tento rok jsem se vydala na jazykovou školu, abych se konečně naučila tolik potřebný jazyk jako je angličtina. Jelikož je ve stejném městě, kam jsme dojížděla i na střední školu, jezdím stále stejnou trasu, stejnými dopravními prostředky.

Mnoho studentů letos nastoupilo na střední školu jakožto prváci, to je jasné. A je až k neuvěření, jak stejné mezi s sebou vedou rozhovory jako já s mými kamarády před čtyřmi lety. Ve chvíli, kdy je slyším, se jen tiše usmívám a říkám si, jaké to bylo. Jaké nedůležité a jakoby směšné věci jsme tehdy řešili a z čeho všeho jsme byli nadšení a jak se říká odvaření. Je to naprosto překvapivé, že i když dnešní prváci jsou naprosto jiní, než jsme byli my, povídají si vlastně o tom samém.

Právě dnes jsem je také poslouchala a byla to zábava. I když jsem si četla knížku, nedalo se neposlouchat, o čem se baví. Byli to věci typu: Jako já mám každý den sedm hodin, no to je děs. nebo Normálně jsme už druhý den psali písemku z matiky na čtyři stránky, no nechápal jsem, tak jsem tam něco napsal, tak na čtyřku to bude.

A je to tady, „na čtyřku to bude“! Jak vidím, tak i dnešní prváci se spokojí s tím, že hlavně projdou. Tedy ne všichni. Čím je dán ten nezájem o studium na střední škole? Mohli by si mnozí říct. Ale když se nad tím tak zamyslíme, všichni jsme v té době mluvili stejně. Pomlouvali nové učitelky, spolužáky, předměty a celou školu. Všichni jsme tím prošli a je až úsměvné, jak je to stále stejné, generace od generace. A je fajn, když se na to můžete podívat už z té druhé strany a pousmát se nad tím! :) :)