Jsou dny, které svou krásou předčí vše ostatní. Dny, jejichž světlo se vryje do duše s takovou silou, že i po desetiletích zůstane vzpomínka na ně stejně živá jako v ten první den. Jsou v životě dny, kdy člověk může jen tiše žasnout, se zatajeným dechem sklonit hlavu a pokleknout před tou nádherou, jíž se nemůže vyrovnat nic, co kdy stvořily a stvoří lidské ruce. Jsou v životě dny, jako je tento...
Nebe je modravé a nekonečné jako v příbězích, ve kterých po lesích kráčejí bytosti z jiných světů a vítr k uším poutníka přináší zvláštní vzdálený zpěv, který rozechvívá srdce a probouzí v žilách podivné sny... Nebe je dnes jako jezero, které nikdy nepoznalo lidský dotyk... tak čisté a průzračné jako bývají oči víl a laní... Modravý věčný oceán bez konce.... A slunce... To je oheň... To je plamen, jehož jasné světlo jiskřivě tančí na sněhu v myriádách odlesků a hoří v duši... Oslepuje... Okouzluje... Probouzí uvnitř člověka něco nového, dosud nepoznaného...Tak zářivé... Tak oslepující... Krásné až k neuvěření... Krásné až k bolesti... Je to jako sen, který se zdává o půlnoci, kdy jsou barvy živější než ve skutečnosti a vše se zdá tak neuvěřitelně opravdové... Je to jako dávný obraz, který žil už od věků v příbězích tiše šeptaných mezi lidmi... lidé se rodili a umírali... měnila se jejich řeč, měnila se jejich víra a měnili se i oni sami... A přece ten obraz... ten prastarý příběh zůstal stejný... Žil... Vyprávěly o něm písně, šeptalo se o něm za dlouhých nocí i dnů... probleskoval myslí a vyvěral na povrch tak ,jako z temných hlubin země tryská pramen... Vyvěral na povrch se silou, která až ochromovala, už ne ve slovech, ale v očích... V očích a v gestech rukou, které dokáží promlouvat i beze slov...
Je to jako obraz, který právě dnes znovu ožívá... povstává z dávných slov a světla hořícího v očích... Odhazuje všechny závoje a nechává svou krásu zazářit naplno... Právě dnes...
Vždy jsem si myslela, že dokážu slovy popsat to, co vidím... že dokážu proplést slova tak, aby až odstoupím, přede mnou zářil krásný gobelín, ukazující to, co vidím... Myslela jsem, že dovedu říct, co vidím a to, co cítím...Jak prosté..... Jak nemožné ....Myslela jsem, že to dokážu..... Pletla jsem se ... Teď tiše hladím lístky mé malé cesmínky a cítím na duši její šepot... hladí a jiskří jako smích malé víly, co tančí houštinami se rty zamazanými od borůvek a malin... Teď tiše sedím a hledím ven, kde úbočí hor halí zlatavá mlha, slunce září a nebe je drahokam vytepaný z barvy moří... Až mě z toho mrazí... Ta nepolapitelná krása a jedinečnost toho okamžiku... Jako když na toulce lesem náhle spatříte stádo laní a ztuhnete uprostřed pohybu... Málem ani nedýcháte, abyste nezničili kouzlo toho okamžiku...
Teď nehybně sedím a jednoduše nemám slov...A tak jen hledím ven do té zářivé nádhery, která mě oslepuje, a tiše s úsměvem šeptám: "Je to DAR!"
Vím... Vím, že Yule je časem největší temnoty, kdy den je nejkratší a zdá se, že noc trvá celou věčnost... A teprve o půlnoci se rodí mladý Bůh slunce, který je příslibem návratu světla... A přece... Teď v této chvíli, kdy se dívám ven, je tam tolik krásy a světla... Tento den může být nejkratším v roce a přece zastíní svým jasem mnohé jiné ... Když se podíváte ven, uvidíte to.... Je tam už něco jinak... Je to ve vzduchu... Je to v mrazivém šepotu větru... Je to v tom jak jiskřivě dnes září slunce...Ta ZEMĚ to cítí..ONA ví.... Čeká......
Ne, dávné příběhy nebyly zapomenuty...
A dnes znovu ožívají.....
Dnes přichází Alban Arthuan... Zimní slunovrat.... Yule... Midwinter.... Kračun...
Psáno 22. 12. 2007
Maidin