Zkus říci, kdo to byl.
Asi jsme to zkoušeli přečíst. Ze stromu, který Stromem poznání dobrého a zlého byl. Z knih, jejichž stránky ještě neexistovaly. Z našich zkušeností, jejichž dálky a pravdy skvěly se před našimi kroky. Asi jsme se snažili to říci. Říci to slovy, jejichž křídla se rozpínaly kdesi v nadějích bolestí. Říci to tajemstvím, jehož bolest vzplála nejednou v našich srdcích, když zjistili jsme, kde tkví lidská nevědomost… Říci to ústy, jež, shledali jsme, chyběly. Asi jsme si to chtěli prožít. Prožít tu možnost, jejíž hranice neexistují a přeci jsou kdesi v Matrixu. Prožít tu naději, že existuje cesta zpátky. Prožít tu bolest, jejíž smyslem jsme se narodili do plného života, jehož dálky přetékají v nic.
A tak jsme se lopotili ve zkouškách, kterých směry nebraly cíle. Sic jasné nám bylo, kam jíti se má, avšak nikdo jako by očí neměl. Kudy že tečou ty slzy hříchu? Kdeže se rozprostírá Eden na 4 řekách? Kam jen se vydat má kdo hledá nic a přece víc? Možná že stačilo by šťouchnout, postrčit, ukázat, nastínit anebo rozmazat, ztratit a zapomenout. Však vše stejné ač jiné jest kdes v propasti se skrývá, kam chodíme spolu jen v noci pak bdít. Létáme hlavou dolů a bojíme se, že prorazíme nebe až k Bohu. Spíš že naděje neseme v sobě…jest pravda…jak chodí se žít tam, kde pár lidí se v naději v nic skví se svou kytarou, hlasem a schopností vidět? Jen vezmi si boty, sundej brýle a zahoď masku, jež nejen obličej svazuje ti… Povol šněrovačku svých kroků a pohlédni Slunci do tváře. Paprsek vede tě labyrintem ven, kde klubko začíná, avšak cesta končí. Tam hledá se odpověď na to, kdo zavinil tohle a pak snad šel žít.
Kdo hodil Tě do vody a řekl plav, kdo upletl pomlázku a řekl, že slaví se, kdo lehl si na slámu a pravil, že spí se, kdo utrhl jablko a řekl, že jí se.
Že jí se, jen že ne odsud, vážení.