„ Dobré ráno,“ přivítal ji rádoby mile do nového dne. „ Vyspala ses?“ „Hm, ano, asi dobře. Jo, dobře.“ odvětila s rozsáhlou nejistotou nejen v hlase. On ji samozřejmě pocítil. Neváhá ani vteřinu. „ Vážně? Ani na to nevypadáš. Tak nelži…jako pokaždé. Přijdu si jako tvůj otec, cožpak nevíš, že lhaní se trestá?“ Mlčí. „Tak jak to bylo s tím spaním? Ale popravdě!!“ „ Hm, asi máte pravdu…jsem stále nějak ospalá.“
„ Nevykládej mi, že Ti dnešní spánek JEN nestačil. A co ta křeč, se kterou jsi v noci bojovala?! Hm?“ „Ale… já žádnou křeč neměla…, p…“ „ Pssst!“ sykl polohlasem. Ona již ale tušila, že je zle. „ Ppp…pardon, omlouvám se, je to samozřejmě možné. Třeba si to už nepamatuji.“ „ Hm, dobrá. Raději tedy celou tu záležitost se spánkem uzavřeme. Nemám náladu na Tvé další lži.“ „ Dobře, pane. Jdu se nasnídat.“
„ Počkej. Přece jsme se nedávno domluvili, že snídaně budeš vynechávat. „ „Ale…mám hlad pane. Cítím se naprosto prázdná, bez energie…“ „ Laskavě se podívej na svoji postavu. Neměla bys tolik jíst, nemyslíš?“ „ Ano, máte pravdu. Víte ale, že už je tomu pár dní, co jsem si nevzala ani suchar.“ „ Nebudeš snídat, má milá. Myslím, že bys mě měla poslouchat.“
„ Ano. Ale nejsem šťastná. Už asi nemám pro co žít. Neustále mě shazujete. Plavu v moři nejistoty, až tam, kde ryby spí. Nejsem na světě doopravdy k ničemu.“
„ No konečně. Smekám před tebou! Říkám ti o tom každý den. Moc dobře víš, že by bylo mnohem lepší, kdybys nebyla, nemyslíš?“ „ Ano, pane. Máte pravdu. Ale, poraďte…jak se zabít?“ „ Nedokážeš to sama snad?“ „ Nedokážu se rozhodnout jak.“ „ Ale nelži znovu…často ti povídám o sebevraždách, vzpomínáš?“ „ Hm…víte, já tuším, že jste vrah. Tak co, kdybyste mě ještě chvilku ponižoval? Dlouho již nevydržím. A vy to víte, pane.
Tak prosím…poslouchám…“