Škoda, že jsem se nenarodila dřív. Škoda, že jsem nežila před několika desítkami let. Tenkrát za totáče, za vlády komunistů prý musel pracovat každý. Tak to alespoň říkají ti, kteří v té době žili. Dnes je situace jiná. Dnes pracuje ten, kdo má známosti, nebo ten, kdo se uchází o pracovní pozici, která je stále obsazovaná, žádaná. Práci prodavačky v potravinách či servírky seženete do týdne. S tzv. lepší prací to je horší. Ostatně se vším to je horší. Já pracovat chci, už jsem slevila i ze svých nároků, které přitom nebyly ani tak přehnané, ale dosud mi nebylo dopřáno. Osmnáctileté studium (počítáno od první třídy na základní škole) prozatím vypadá jako naprosto zbytečně promarněných, ba přímo zahozených téměř dvacet let života. Jak by to vypadalo, kdyby se dnes psal třeba rok 1980? Měla bych práci hned? Zřejmě špatná otázka, těžko bych vůbec tak dlouho studovala! :)
Zrovna včera jsem viděla nejnovější snímek Woodyho Allena, v němž hrdinové toužili po žití v jiné době, a protože po tom toužili tak moc, jejich sen se stal skutečností. Hlavní hrdina se přenesl do dvacátých let minulého století, procházel se noční Paříží a nevycházel z údivu. Seznámil se s okouzlující ženou, která nebyla šťastná ani v hrdinových šťastných dvacátých letech, chtěla by totiž žít v šestnáctém století. Pan režisér jí to dopřál, a tak se oba hrdinové ocitli v době renesance na velkém bále. Oba dokonale šťastní. V tomto snímku se tak ozvala známá pravda (polopravda, pololež), že každá generace považuje dobu předešlou za lepší, za onen zlatý věk. Nechci tvrdit, že pro mě by právě teď byla doba komunismu dobou zlatou a šťastnou, tak hloupá nejsem. Ani nevím, jestli bych chtěla žít někdy dřív. Třeba v devatenáctém století nebo klidně nějakém jiném. Nedokážu si ani představit, že bych se měla potkávat třeba s Boženou Němcovou při nedělním čaji o páté. Vždyť právě ta měla opačný problém! Chtěla žít o dvě stě let později, než žila. Dokonce možná ještě později. Toužila po žití v době, v níž by žila s rozkoší! Jak sama uvedla. Já sama nevím, jak to bude třeba v roce 2120 vypadat, těžko mohu posoudit, zda se v tomto roce bude na světě žít s rozkoší. Boženě Němcové bych tak nedokázala poradit, kdybych se právě teď skokem v čase přenesla až k ní, do jejího chudého příbytku.
Ale nezoufej, Moniko, bylo dobře, i zle. Bude dobře, i zle. A proč zoufat nad rozlitým mlékem, které ještě nebylo ani nalito? Dokonce mě teď napadá srovnání s úvahami těch, kteří si stěžují, že nyní je katastrofální kriminalita, všude a všichni drogují, všude je korupce, útočí na nás nemoci a choroby, viry, které „předtím“ nebyly. Kdysi (v dřívějším zlatém věku) se tak nestávalo. Prý. Tvrdí to alespoň ti starší, vzpomínající na dřívější dobu. Jiní, kteří v oné době také žili, oponují, že všechno bylo již dřív, ale nebyla taková informovanost. O ničem se nevědělo, nemluvilo, nepsalo. Nebyly ani televize, které by pětkrát denně přinášely čerstvé zprávy ze světa i z domova o oloupení banky, klíšťové encefalitidě, umírání na rakovinu, zprávy o šířící se prasečí chřipce a nemoci šílených krav. Tohle to (něco podobného) prý tady bylo i předtím. Přesto má každá doba „svoje“. Dnešní svět biopotraviny a facebook, dřív bylo pro lidi důležité osobní setkání (nebyly mobilní telefony, ani internet). A hosty nejlépe hostitel pohostil tím, co koupil v obchodě, protože to, co se vypěstovalo a odchovalo doma, toho měl každý dost. Ale podpultové zboží z obchodu, to měl málokdo. Dnes má málokdo něco domácího, proto si velmi ceníme, když nám hostitel řekne: „Vezměte si, to jsou domácí koláče, klobásy, vajíčka.“ Jednou tak, podruhé jinak, říkáte si a máte pravdu.
Stejné je to s módou. Ta se také téměř v pravidelných intervalech navrací. Jednou se nosí dlouhé sukně, pak krátké, poté opět dlouhé. Kalhoty se nosí úzké, tzv. mrkváče, poté zvonové, pak zase mrkváče a také stále dokola. Vlasy se nosí kratší a kudrnaté, pak dlouhé a rovné, poté opět mikáda z šedesátých let. Je těžké, ba nemožné a hlavně zbytečné posuzovat, co bylo, je, nebo bude lepší. Proč to dělat? Neděláte to? Nedělejte! Berme, po čem toužíme! Ať už je to věc současnosti, budoucnosti, či minulosti. To, co bylo dobré kdysi, přece může být dobré i teď a může to být možná dobré i třeba za dalších sto let!