„Muž a žena – jak by si ti dva mohli rozumět? Vždyť oba chtějí něco úplně jiného:Muž ženu a žena muže.“ (BACON)
Černá a bílá. Den a noc. Pocit radosti či smutku. Teplo a chlad. Protiklady, jenž do sebe zdánlivě nezapadají, ale přesto mají tolik společného, stejně tak jako muž a žena – dva rozdílné „protipóly“, které se však magickou silou přitahují a existence obou je jednoznačně nepostradatelná. V čem tkví její kouzlo? Na čem staví své základy?
Podle mne jsou to prostá slova, ve kterých můžeme hledat ony pomyslné kořeny. Slova – nositelé našich myšlenek – tu vždy byla, jsou a budou. Rodí se pevná a stálá, dokáží dodat odvahu, pohladit, ale i nepříjemně ranit. Ne vždy totiž život skládá křehké básně. I balady je třeba učit se chápat. Ani v příběhu muže a ženy určitě nenajdeme jen to krásné. Hned na další stránce na nás totiž může číhat nečekaný zvrat…
Ale nepředbíhejme! Ocitáme se teprve na úplném začátku knihy…
Vypadá přitažlivě, jako by ji napsal sám život. Ponořme se do ní… Opatrně ji otevíráme, zvědavě jí listujeme. Bude se nám líbit? Kdo ví… Její předmluva nás nadchla stejně jako nadchne muže žena s vlasy barvy obilí a ženu muž s andělským úsměvem. Prvotní nadšení obou – jak je omamné, ale ne trvající věčně. Je potřeba „zakořenit“, popadnout příležitost, vzít do dlaně korálky s nití a začít je pomaloučku navlékat…
Někdy jsme zmatení, protože nevíme, z kterého konce začít. Ale počátky jsou asi takové.
… První kulička se už zhoupla na niti. První krok vpřed, první „zaseté semeno“ v půdě. Častokrát hledáme ta správná slova, jsme nervózní, srdce nám bije, jak rádi bychom o tom druhém věděli co možná nejvíce! Ale nejde to. Vždyť na špagátku přibyla teprve druhá perlička a my zlehka otáčíme list… Už víme, kdo v příběhu vystupuje, už jsme měli možnost seznámit se. Vždyť postupnému a dokonalému poznání dvou lidí – muže a ženy – i v reálném životě předchází jakási „předmluva“. Není obsáhlá, sami jsme se již přesvědčili, jen pár slov většinou postačí, abychom se utvrdili v tom, zda chceme či nechceme pokračovat ve čtení a korálky kapek vzájemné náklonnosti navlékat dále. Ale naši „hrdinové“ očividně chtějí; ani druhá už totiž nepláče, má vedle sebe další. Jakpak autor nazve svou první kapitolu?
HLEDÁNÍ. Výstižné to slovo! Celý život něco hledáme - směr, kterým se dát vést, dobré lidi, lepší společnost, osobu, tu jedinou, s níž bychom si přáli najít směr společný… Hledat není nalézt, hledat je poznávat. Muž ženu a žena muže. I když stojí těsně vedle sebe, přesto jsou si pořád ještě tak vzdálení! Ale dva konce provázků se chtějí spojit! Čtvrtá kulička však zatím stále nic nezmůže… Hledání, alespoň to prvotní, bývá krásné! Zasněné pohledy, oční kontakt, nesmělé dotazy… Vše postupuje tak hezky pomalu, vždyť není kam spěchat. Na zápletky máme ještě hromadu času!
První kapitola – konec, tečka. Knihu stojí za to dál číst. Konce provázků mají velkou naději zaplést se… Počítám správně? Jeden, dva, tři, čtyři… pět. Ano, měla jsem pravdu, již pět kuliček na špagátku. Jsme naprosto vtaženi do děje, jedním dechem hltáme další a další kapitoly… Slova již však mají větší váhu, jsou ponořena hlouběji, již neplují jen tak po hladině. Nechtějí být lapena někým jiným. Teď už opravdu ne!
… K páté kuličce oboustranných sympatií zakotví v pořadí již šestá…
Tak, jak mohutní kořeny v půdě, přibývá na síle i vodopád slov padajících do klína oněch dvou „vyvolených“. Mizí nervozita, oba se pokoušejí dostat se k druhému o kousek blíž. Nastupuje zdrženlivost. Muže láká ženská přitažlivost, z vodopádu slov loví ta, která ani ty nejhřejivější paprsky slunce nevysuší. Žena je „omývána“ stále více… Bylo slyšet cinknutí sedmé perličky. Proč mají muži takovou sílu? Sílu dostat ženy „na kolena“. Máme šanci odolat, co myslíte? Rychlost vodopádu jen stěží snížíme, spíš se přibereme s ní… Jak umí být galantní, kde se v nich bere ten neskonalý šarm! … Už osmá, ach, ani na chvíli nemůžeme oči od knihy odtrhnout. Ženy jsou jak „poslušná jehňátka“, mnohdy ještě úplně zaslepená, nemají odvahu vzdorovat. Snaží se „utišit tok řeky“. Mají své způsoby, svou taktiku, jak muže získat… Těšíte se na další kapitolu?
… Klikatý říční meandr, žádný rychlý spád. Ženy volí zcela jinou cestu. Muži se na ní častokrát ztrácejí… „Rozcestníky“ sice ukazují směr, ale na druhou stranu je matou, nerozumí jim. Upřednostňují přímý, jasný postup bez zbytečných odboček. Ženy sice naznačují, kudy se mají dát, ale jak se zdá, pouhý náznak nestačí! Častokrát je zcela jinak pochopen. Muži tak bloudí, někdy až bezdůvodně. … Provázek se natrhl… Ale takové jsme my, ženy. Nechceme říkat věci přímo, i muži se musí zamyslet, po čem prahnou naše srdce!
Nervozitu vystřídala zdrženlivost. I ta mizí… Další stránka – nečekaný zvrat! Provázek se přetrhl. Kuličky se sypou. Posbíráme je znova všechny nebo se zakutálely tak, že už je nikdy nenajdeme? Existuje další šance? Naděje začít podruhé? … Odpočiňme si, odložme knihu, naše oči jsou již unavené…
Záložka odděluje stranu jednu stou třicátou první od jedné sté třicáté druhé. Desátá kapitola - NEPOROZUMĚNÍ. Co bude dál? Tážeme se. Jak nadějné se zdají být věci na počátku. Naplněné štěstím, vírou, že tok řeči mezi mužem a ženou bude časem sílit, přibírat vodu z okolních pramínků… Ale koryto zůstalo rázem prázdné. Jen pár kamínků nehybně odpočívá na dně. I perličky čekají na svou „záchranu“… Přijde?? Některé jsou vidět, nestačily utéci, ale co ten zbytek?
… Sklánějí se alespoň pro oněch pár… Ale copak, už neslyším mohutný hukot gejzíru slov, zkrápějící ženin šat. Dlouhotrvající ticho. … Čtvrtá perlička se zableskla v dáli… Žena ji svírá v dlani. Bojuje s úzkostí, zklamáním, ale i s pocitem viny. Ublížila? Má právo ji znova navléci? Tápe. Nechce ranit podruhé! Možná jen předsudky se derou na povrch. I mužům přeci byla dána do vínku slova promiň, odpusť, mrzí mě to. Vím, mají svou hrdost. Ale tu my ženy taky! Kde hledat kompromis?? … Pátá kulička! Ó ne, jen zrníčko hrachu. Trápíme se, vedeme souboj s vlastním „já“. Chceme vést dialog, ale bojíme se. Jsme zbabělci? A kdo tedy? Muži nebo ženy? Ne, chyba tkví vždy na obou stranách! Ruce se třesou, dlaně už neleží propletené na kolenou. Teď nebo nikdy… NE, už zase se sypou! Křik nic nevyřeší, jen pošpiní to hezké v srdci! To jediné zůstalo… jaká škoda! Jsou vyčerpaní, přešla je chuť na omamný koktejl, jenž spolu vypili na začátku. Namíchá jim autor ještě nějaký další??
Do konce zbývá už jen pár stran. … Po kuličkách jako by se slehla zem. I špagátek už vítr nadobro sfoukl… Sklenice jsou prázdné, oba „hrdinové“ žízniví. Jak zahnat tu nezkrotnou žízeň? Že by poslední kapitola ještě vše zachránila??
… Autor nechce riskovat potřetí… Nikdy by netušil, že „přísady“ k vykouzlení lahodné chuti se mísí tak těžko! Ale o tom je život, o tom je celý náš příběh. Příběh muže a ženy, kterým bylo dopřáno okusit magický nápoj společně jen jednou. Alespoň v tomto prvním díle…
Neplačte, třeba o pár let později se autorovi zasteskne po dalším pokračování a my se spolu setkáme podruhé… Snad oba za ten čas pochopí spoustu věcí… Kéž by se snesl ten vytoužený déšť a zaplavil po samý okraj „koryto řeky“ mezi nimi…
Sbohem… už jen to jediné slovo byli schopni vyslovit, třebaže si přáli, aby to vše dopadlo jinak… Jejich chyba! Nebo jen její…??
Zuzka