Povídka o třech ztrátách (z mého povídkového souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky").
Některých malých, jiných velkých, ale přece - o všech nestydatě lhostejných...

* Matfyzák mi nadbíhal v tanečních. Bylo mi patnáct. Jemu dvacet. Já si myslila na panenky, on na matematický derivace. Když byla pánská volenka, tak si pro mě chodil. Na naše první oficiální rande měl modrý tričko s límečkem, oblíbené brýle. Čekal před Obecňákem. Dal mi kytku a já měla super pocit. Bylo to první a poslední rande. Na rozloučenou mi dal pusu. Hroznou. Líbání slimáků v sezoně. Přišla jsem domů a napsala, že chci bejt jen kámoška. Párkrát jsme šli ještě do divadla a pak byl klid. Po pěti letech si mě chtěl přidat na fejsbůk. Proč? Odmítla jsem. Byl šťastně zadaný za matematičku. Nebudu tě, milý…, jmenovat. Mohlo by to někomu ublížit.

* Ty jsi mi zase doslova budoval kariéru. Maloval sis se mnou budoucnost, zatímco já si malovala spíš sluníčka na papír. Pořád je Lucinka tak skvělá malá slečna? Na sestřičku jsi byl dycky hodný, na mě už ale tolik ne. Ten kluk mě dostal. Řečma. Taky byl mladší. Když já studovala vejšku, on chodil ještě na gymp. Českolipská. Teď už jsem ale prozradila hodně. Promiň. Nebudu tě, milý…jmenovat. Mohlo by to někomu ublížit.

* Horolezectví jsem na chuť nikdy nepřišla. To tys byl první, kdo mě ke skalám vzal. Měl svalnatá ramena a útlý pas. Hodnějšího člověka jsem pak už nikdy nepotkala. Mezitím, cos lezl, četla jsem se Fausta. Studoval fildu a miloval přírodu. A taky mě. Tak mi to aspoň říkával. Až do tý doby, než jsi mě vyměnil za tu krávu Jirešovou... Máš se s ní teď líp? Určitě jo, jinak by ses, milý, nebudu tě jmenovat, mohlo by to někomu ublížit, už dávno ozval. A máš ještě ty moje starý kazety? Ozvi se, jsem na ajsíkjůčku každý den...