Dívala se smutně z okna. Ulice byla prázdná. Domy ztichly. Paprsky slunce se odrážely od okenních skel. Zelené lístečky jejích paží se snažily dosáhnout blíže ke slunci. Jenom o trošičku blíže. Milovala den a milovala světlo. Když jsem k té smutné květině přistoupil blíž, uviděl jsem její nádherné žluté květy. Voněly omamnou vůní, a já se propadal do snu. Do snu o květinové dívce.
Toužila se nadechnout čerstvého vzduchu. Slyšet zpěv ptáků a pocítit první kapky deště na jejím nahém těle. Chtěla okusit pálivé paprsky žhnoucího poledního slunce, schovat své tělo do studené hnědé země, objímat se s ostatními květinami, stejnými jako byla ona sama. Tvář toužebně otočenou ven z okna měla každý smutný den. Ulice byla prázdná. Vždy, když se podívala ven. Jakoby na světě nebylo lidí, lásky, přátelství.
Když odpolední slunce zacházelo za střechy domů ulice, v níž žila, přišel domů její majitel se svou novou květinou, o kterou se ten večer staral. Smutná květinová dívka se na ně se zoufalstvím v očích dívala zpovzdálí. Proč nezaleješ mě? To už tě nezajímám? Ty už mě nemáš rád? Lístky jí steskem po vodě a lásce uvadaly. S vyprahlým tělem i duší se musela den, co den dívat, jak se on, její dávná láska, pečlivě věnuje jiné krásné květině. Takové, jaká byla i kdysi ona sama.
Pak se ti dva vzali za ruce a šli spolu ven. Jejich doteky rukou květinovou dívku bodaly do srdce jako ostré bodání nože. Krvácela. Schla. Zoufala. Dívala se z okna na jejich odcházející siluety, ale nedokázala se soustředit na nic jiného, než na jejich milostně propojené dlaně. Ruka v ruce. Pevný stisk. Šli spolu pryč. Odcházeli. Vrátí se on vůbec ještě k ní? Nemohla tam doma tak netečně zůstat. Potichu a mrštně, leč bez vody nesmírně vysíleně, se proplazila pod zavřenými dveřmi ven.
Místnost, kam oba zašli, byla tak útulná. Ztlumené světlo se květinové dívce líbilo. Nepálilo jí tolik do zvadlých očí. V zadní části bylo spoustu přihrádek, malých dřevěných kaslíčků. Co je asi uvnitř?
Přistoupila o krok blíže ke vchodu. Choulila se zimou, neboť venku se začínalo smrákat. Byla špinavá a zmrzlá, ale její oči i přesto hořečnatě planuly. Zpozorovala v místnosti několik lidí. Pak by tu mohl být i on. Kam by přece jinam chodil?
A v tu ránu ho uviděla. Seděl za pultem a vybíral od těch lidí peníze. Měl na sobě to pruhované tričko, které si oblékl i tehdy, když ji poprvé zaléval. Jak to bylo krásné. Jenom oni dva. Sami. Skoro jako teď.
Ale najednou uviděla i ji. Tu druhou květinu. V rukou svírala jinou malou květinu. Ne, to nemůže být pravda. Takhle by ji on nezradil. Nenávistně se dívala na svoji sokyni, která všechnu svou pozornost směřovala k té malé a bezbranné.
Květinová dívka se ji rozhodla zničit. Když další den odešel do práce, zůstaly spolu samy dvě. Ta druhá o žárlivé květině ani netušila. Spokojeně se vyhřívala za oknem na sluníčku a žehlila mu jeho košile. Pomalu se k ní přibližovala. Tiše a nebezpečně. Až to bude nejméně čekat, omotá ji svými dychtivými stonky a uškrtí. Pak se on vrátí domů a bude mít zase svoji květinu – ji. Zalije ji ve svém pruhovaném tričku a…
… V tu ránu jsem se probudil. Sen o květinové dívce zmizel. Viděl jsem jen ji, toužebně hledící z okna a vyhřívající se posledními teplými paprsky zapadajícího slunce.