Kdo by neznal předního českého spisovatele Karla Jaromíra Erbena a jeho pozoruhodnou sbírku balad a romancí Kytici, která se svým melancholickým, smutným rázem a neveselými truchlivými verši často recitovanými ve školách dostala tak do podvědomí nejen školou povinných. Je to bez námitek klasika, o tom není pochyb. Bylo to přesně v roce 1842, kdy Erben začíná psát své dílo. O 128 let pouději dokončují Jiří Suchý a Ferdinand Havlík práci na své hudební komedii Čarodějky. V té době Suchý vzpomíná na baladu Svatební košile, která patřila k jeho nejoblíbenějším za dětských let a rozhodne se napsat libreto, které je následně zhudebněno a představeno na premiéře Čarodějek. Sklidí neuvěřitelné nadšení, tehdy neznámá mladá Molavcová v roli panny je jakýmsi znakem nevinnosti, čistoty a zároveň smyslnosti. V roce 1991 dojde k nastudování celé Kytice v režii Jiřího Císlera, Jiřího Suchého a Vladimíra Drhy. O dva roky později dojde k další úpravě znovu v režii Suchého, Petra Šimka a Vladimíra Hrabánka. Opět úspěch.

Býti tak pamětníkem, mohla bych hravě srovnat dnešní Kytici s její starší matkou, vytknout a celkem lehce zkritizovat hlavně výstřední rozdíly, ta nimravá úskalí, v kterých se hra odlišuje od svého původního znění. Je třeba podotknout, že jsem vlastně ani nečekala žádné nudné představení, kdy herci odehrají šest balad podle přesného znění knihy, zarecitují slavné: Pojď si proň ty Polednice, Sviť měsíčku sviť, ať mi šije nit, Jděte se matko pozeptat, zač je ten zlatý kolovrat, Moc má panenko, moc se ptáš, však neboj, brzo uhlídáš a s výborným pocitem, že je vše, tak jak má správně být, půjdu domů. (A děti ve škole se budou moci pochlubit, že viděli Kytici v Semaforu). Ale jak? A v jaké podobě?!

Premiéra Kytice se uskutečnila v září 2009 a díky ní byla zároveň zahájena 51. sezona divadla Semafor. Zrežírování hry Jiřího Suchého po tolika letech, jak bylo očekáváno, potřebovalo obměnu. Ale kam až může umělec zajít, aby pro diváka byla hra ještě zkousnutelná, toť otázka. Pěkné a zároveň značně mystifikující je motto, s kterým se Suchý do jisté míry obhajuje a sveřepě divákovi naznačuje, že se má vzdát svých stereotypních představ o bývalé Kytici a s novým, mladistvým pohledem se podívat na tuto inscenaci, která je plná rebelství, střeštěnosti a nejrůznějších výstředností, které pamětníky a generci 40. let asi dvakrát nenadchnou. Tato Kytice totiž žádný úzký, blízký vztah se starou, leč osvědčenou verzí nemá. Zármutek nám srdce svírá (někdy jo a někdy ne) prosme Karla Jaromíra, ať nám ten hřích promine- Semafor. Je samozřejmé, že každé divadlo a jeho scéna by mělo jít s dobou a je neskutečně lítostivé, že mnohá divadla zapomínají na vlastní originalitu, intelekt a začínají se přispůsobovat požadavkům průměrného návštěvníka. Semafor si vždy nesl prazvláštní humor, kalambúrní hříčky a občas lehký nádech sarklasmu. Bylo to divadlo, které v době své slávy ponoukalo lid hrami proti špatné společenské i politické situaci, získalo si svou oblibu, vydobylo si za ta léta svou přízeň a fakt, že se ten starý, krásný Semafor mění ku podobám divadel pohoršených požadavky dnešních diváků- mnohé a velmi časté vulgarismy především, je skličující. Že i Semafor, to jen málokdo očekával.

Co se týče samotných, jednotlivých balad, představuje se jich celkem šest a stojí za připomínku, že rozhodně některé nepatří k těm nejpřednějším. Štědrý večer připomíná nepovedené taneční vystoupení dívek umělecké školy a ačkoli v Erbenově Kytici vzbuzují jeho dívky jisté asociace s krásou, křehkostí a půvabem, Suchý si nastavil nejspíš svůj osobní stupínek a to bohužel hodně nízko. Nevkusné a pobuřující je jejich sborové zpívání: Toč se a vrč můj kolovrátku, láska je víc než Centrotex, předeme přízi na hebkou látku a přitom s námi cloumá sex. Mohu potvrdit, že mnohým natěšeným divákům (upozorňuji sál připomínal vystoupení dechové kapely, výjimku jsem tvořila já se třemi jedinci středního věku) při tomto zanotování spadly koutky úst. A není divu- na co se má vlastně divák v dnešní době připravit? Svatební košile na malou chvíli zvedla laťku a zde se kolo otáčí, nečekaně, mladičká dívka končí svůj život na žulové mohyle. Překvapení, to ano, ale rozhodně ne takové jako u následující Polednice. Ano, Polednice, klasika. Všichni se těší, vždyť Polednice je nejznámnější a tudíž by neměla bý ani vynechána, upravována...Ale ouha, Suchý, Molavcová opět bodují se svým úvodním slovem:Milí diváci, představení je od toho, aby jste si PŘEDSTAVOVALI, proto jak vidíte, máme tu matku, Polednici,ale dítě nám tu chybí. Je totiž fiktivní! A hrnec horké, bublající vody přetekl. Tak tohle tedy ne, fiktivní dítě bylo i na mě moc. Už mi ani nevadila podnapilá Polednice a její nesmyslné řeči o lapání neviditelného a vlastně nikdy neexistujícího dítětě. Ne, obecenstvo se buď upřímně smálo tomu přihlouplému divadýlku a nebo se nutilo smát a to z prosté zoufalosti nad jevištním děním. Považovala jsem to vyloženě za trápení diváka, smát se něčemu, co vtipné absolutně není...hloupé a ještě hloupější.

Přestávka mi umožnila trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, osvěžit se a dobýt energii a hlavně nervy, které v průběhu první půlky dostaly pěkně zabrat. Druhá část začala famozně, to byla tedy pecka. Teenagerky, fanynky rocku by se ztotožnily s rebelkou Daisy, nevinná Dornička připomínala pacientku ústavu pro duševně choré a do tria "perfektně" zapadal "chrabrý" král vzbuzující pocit spíše vesnického floutka. Konec byl završující, infantilnost Dorničky udělala své a tak nakonec ráda sloužila své matce, králi, který si ji nejdřívě zamiloval, ale pak dal přednost Daisy, která tak nádherně "přede" a sloužila jim s nevýslovnou radostí a láskou až do své smrti. Jak neskutečné! Jedná se o úplnou deformaci, kdyby se děti měli učit z takových divadelních představení, kam by asi náš národ brzy dospěl? Síly na okomentování Vodníka a Bludičky mě pomalu opouštějí, ani o jednom z nich se totiž nedá říct: pěkné, hezky povedené. Vodník si svou milou klidně nechá ukrást truhlářem a co víc děj se neděje, divák znuděně sleduje jeviště od plovoucích ryb až po dovádějící bludičky, hýřící a dovádějicí (Bludička- krásná, svůdná, lehká a vzdušná jako vánek. Plnoštíhlá těla dívek krev a mlíko tuto idylickou představu rázně zazdila). Kolem stárnoucího Suchého je to trošku úsměvné. Ale Erben se musí v hrobě obracet. Vodník a Bludička patří k těm nejdelším ukázkám mládežnického "neumění", divák se nudí.

Přes všechny patálie celého téměř tříhodinového představení celou situaci (jako obvykle) zachraňuje nezapomenutelná dvojka Suchý, Molavcová, coby vypravěči. Se svým zpěvem a hraním na flašinet poukazují na jednotlivé balady, jednoduše uvádějí nás do obrazu, takže v těchto chvílích je jediná možnost, kdy můžete doslova vzít nohy na ramena.

Poslechněte, ach křesťané
Naši píseň truchlivou
Píseň o tom, co se stane
Když jde mrtvý pro živou

Stalo se tak nedaleko
Obce zvané Pyšely
Panna krásná krev a mléko
O té jste to slyšeli

V obci prej už kde kdo věděl
Že má nobl kámoše
Slejzali se sedum neděl
Za účelem rozkoše

On pak náhle šel do světa
Ona byla nerada
Že se vrátil o tom je ta
Naše další balada