Kreslím červenou pastelkou na červený papír. Šeptáš mi do ucha, lásko, ten obrázek se ti povedl. Neříkáš, hlupáčku, vem si jinou pastelku. Vidíš svět mýma očima. Koukáš z větší výšky na zem, pozoruješ mě shora a tvé mrkání mě ovívá. Hladíš mě po vlasech. Hledám další a další záminku koukat ti do očí. Do těch krásných hnědých, nevinných a milujících očí. Ještě jednu minutu koukat a své oči si vykoukám do těch tvých.
Jsi zosobněním toho, co jsem vždy chtěla. Všeho nedokonalého, co jsem vždy chtěla. Hladíš mě a koukáš na mě a já vím, že mě miluješ, ale to nestačí. Nestačí vědět to, nestačí číst to. Musím to slyšet. Musím to poslouchat, aby mi to bylo jasný. Nevěřím totiž v sebe, to znamená, že ani v tebe. Vím, je to nespravdelivé, ale taková jsem. Nevěřím si, tudíž nevěřím, že zrovna mě miluješ.
Je těžké koukat se ti každý den do očí, když nevím co bude zítra. Ano, máš pravdu, neřeš to, ale to je jen hláška. Když miluješ, řešíš.
Ano, řeším, že je mi čtyřiadvacet a tobě devatenáct.
Omluv mou ješitnost... prosím Tě.
Detail