Zavřu oči a není ani třeba přílišné fantazie, abych mohla sledovat ty návraty do budoucna.
Jemné šumění moře, pronikavý křik racka, který si k snídani nedopřál dostatek ústřic, ale i ty nenápadné sluneční paprsky, které mne hladí po ramenech, zarývají se mi do kůže jako jehly čínských léčitelů a naznačují mi, že ony jsou tady pánem.
Sním o nekonečných obzorech, huňatých mracích na obloze a slané vůni svobody. Hvězdy, které mi svítí nad hlavou jsou teď jen nekonečné lány rozsypaných perel a já nikdy nestihnu posbírat všechny.
Sním, neustále jen sním, více, intenzivněji a hlouběji.V hlavě mám oceán, myšlenky přez něj plují ve starých bárkách a když přijde bouře a blesky křižují to tmavé a nelítostné nebe, loďky jedna po druhé beze slova mizí ve zpěněné vodní hladině a tím se mé plány zase o něco vzdalují realitě.
Jaké by asi bylo ztratit se v prázdnu, vrátit se až na úplný začátek do zahrad Edenu a žít z toho, co okamžik právě nabízí?
Nevím, ale právě ta nevědomost je na životě tak vzrušující. Je to ten nezměnitelný pocit, že nás život zabíjí, ale přesto nás nutí, abychom byli šťastni.