Káně letící nad Lesy. Vysoké šeptající Stromy a upřený pohled vlčích očí... Má duše a má krev.
Nad horami se honí mraky. Přišel déšť. A je to jako první nádech po vynoření z hluboké vody.
Mé Beskydy, Vy ve mě probouzíte to, čím opravdu jsem.
Pak u sebe cítím své vlky. Má duše vidí nekonečné prastaré Lesy a slyším téct řeky.. Cítím hlínu, orosenou trávu, mech a jehličí.. mladé lístky Stromů, petrklíče a odkvétající pampelišky... Slyším vítr v koruně mé břízy a pod prsty cítím její hladkou bílou kůru...
V těch chvílích mám divoké bezedné oči… Oči vlka kráčejícího lesem na horském svahu Beskyd.. Mám oči, které vůbec nepatří mému mladému tělu...
A chuť vplést si do vlasů vítr a přicházející noc.. Odejít do Lesů a už se nevracet zpátky...
Nějak tak bych si přála svou smrt.. Odejít vysoko do hor a lesů... Ulehnout do sluncem prohřáté a provoněné trávy na louce pod Stromy... Pozorovat nebe, ženoucí se mraky.. Letící ptáky.. Vítr tančící v listech... Pozorovat smrákání, příchod noci.. Zažít ještě jednou tu největší tmu, která je před svítáním a pak vidět jak obloha na východě šedne, bledne a začíná zářit, když se probouzí slunce.. Vidět tu první hvězdu, která zazáří se soumrakem a pozdravit tu, která mizívá poslední za svítání... Naslouchat tichým krokům lesní zvěře, vidět plaché laní oči v křoví. Zahlédnout srnce brodícího se orosenou ranním sluncem prozářenou trávou... A snad.. Dají-li bohové a má Země, uvidět mohutný šelmí obrys běžící mezi kmeny... hustou šedavou srst, štíhlé tlapy a dlouhý čenich..
Uvidět divokého vlka... Pohlédnout do těch nádherných, jantarových očí.. Divokých a vědoucích... Jaký krásný dar, jaká blaženost.. Požehnání před koncem..
A pak... Jen být...Já a mé hory... Až nakonec zůstanou jen ty hory...
Věnováno mým Beskydám a milovaným Vlkům, kteří stráží mou cestu..
Ahauuuuuuuu… Iníon an Tír