Jela jsem domů vlakem. Byl pozdní večer. (První máj nebyl, škoda. Ale listopad také není špatný!) Seděla jsem v poloprázdném vagónu a četla si sbírku básniček Bogdana Trojaka. Na sedadle přes uličku poskakovala malá, asi čtyřletá holčička. Koukala se zvědavě z okna a pořád dokola se ptala, kdy už budou u babičky. „Za dvacet minut.“ řekla jí maminka. Holčička ztichla, zkoprněla, zůstala sedět a ani se nehnula. To mě odpoutalo od čtení. Co znamená to ticho? Co to ticho způsobilo? A pak jsem si vzpomněla na odpověď, kterou chudinka dostala. „Za dvacet minut.“ Co to ale znamená ve světě malého dítěte? Jak pozná, kolik je oněch dvacet minut? Určitě napočítá tak do pěti, pokud vůbec, o číslovce dvacet nemá ještě žádné potuchy. Proto zmlkla. Nevěděla jak reagovat na něco, co nezná. Dlouho jí ta zkoprnělost však nezůstala.
Za chvíli pokračovala v hopsání a ve zvídavých otázkách. „A za jak dlouho tam budeme? Kdy budeme u babičky?“ „Za chvíli.“ odbyla ji maminka. Ale kdo se spokojí s takovou odpovědí, sedne si a bude tiše sledovat krajinu za oknem? Rozhodně ne malý rarášek, který dováděl vedle mě! „Maminko, kdy už tam budeme?“ zeptala se znovu. „Za chvíli. Už jsem ti to říkala. Ještě pět zastávek. Jo?“ Dítko na souhlas pokývalo hlavou, ale když jsme zastavili, řekla, že tohle je jedna zastávka a pak už bude jen jedna. „Ne, ještě čtyři.“ opravila ji maminka. Vlak se znovu rozjel a holčička se znovu ozvala. „Teď byla zastávka, to je jedna, pak musí být ještě jedna, vždycky je to jedna, že?“ Maminka unaveně kývla a dále snaživě vysvětlovala. „Ano, vlak vždycky staví na jedné zastávce. Pěkně postupně.“ Ale dítě se ozvalo znovu. „Tak ještě jedna a budeme u babičky? Jedna, maminko?“ A koukalo těma svýma kukadlama. „Ne, ještě čtyři. Za dvacet minut tam budeme. Už to bude jen chvilka, vydrž.“ snažila se jí maminka konejšit. Avšak slovní spojení - dvacet minut - opět uličnici zarazilo do sedačky. Co to je těch dvacet? Kolik to je? Stihnu se vyspat? – určitě napadalo holčinu.
Když jsem byla malá já a chtěla jsem vědět, za jak dlouho pojedu na výlet, říkali mi, že se ještě třikrát vyspím. Pak jsem to počítala, někdy používala i samolepky, které jsem si nalepila na postýlku a den po dni je strhávala. To už si pak onen malý človíček přibližně dokáže představit, za jak dlouho pojede pryč. Spánek je něco, co zná a dělá denně. Nebo taková informace, že tatínek se vrátí po obědě, je určitě představitelnější než odpověď, že se vrátí ve tři hodiny odpoledne.
A jak jsem tak zadumaně přemýšlela o tom, jak se dětem přibližují časové údaje, aby tomu rozuměly, ubíhala krajina za oknem strašně rychle. Najednou vlak zastavil na nádraží v Třinci. Zvedla jsem těžkou krosnu, hodila si ji na záda a vyšla směrem ke dveřím. „Maminko, kdy už tam budeme?“ Slyšela jsem za zády. Musela jsem se usmát….

želvička