Co po maturitě, to je otázka, kterou jsem se zabývala snad už od prvního ročníku střední. Teď, když čtyři roky uběhly, maturitní vysvědčení mám doma, nevím co dál. Co bych chtěla v budoucnu dělat, čím se živit? To je otázka velice těžká a myslím, že nejen pro mě.

Někteří lidé si dali třeba až 7 přihlášek na vysokou. Většinou každou na trochu jiný obor. Ale jakmile se dostanou alespoň na tři z nich, neví většinou kterou si vybrat. Já takové rozhodování nemám. Přihlásila jsem se na jednu, ale stejně jdu nakonec jinam. Chci se naučit tolik používaný a potřebný jazyk – angličtinu. A tak rok se budu učit jen ji. Myslím si, že je to dobrá volba.

Vždyť v dnešní době, i když řeknete, že máte titul, tak to vlastně nic neznamená. A pokud nemáte štěstí, známé, či peníze, nemusíte dostat dobrou práci, ani když máte tituly tři. To je můj názor. Jazyk je podle mého hodně důležitý, důležitější než nějaké Ing.,Bc. či jiné. Ale nejdůležitější je štěstí a to na žádné škole nezískáte.

Přesně si pamatuji, když jsem nastoupila na střední, na ten první den. Kde jsem seděla, s kým, co jsme si povídali, co jsem si myslela o ostatních. Svou školu jsem většinu doby neměla vůbec ráda, neříkám úplně nenáviděla, ale lásku k ní jsem taky přímo nechovala. A ke svým spolužákům už vůbec ne. Dokázali jsme se shodnout jen na tom, co se týkalo písemek či podobných věcí. Jinak jsme zbrojili proti sobě a to až do posledního dne.

I přesto je na konci vše tak trochu nostalgické. A i já vzpomínám na ty chvíle tam prožité. Čtyři roky, zvlášť v pubertě, kdy se člověk vyvíjí, musí přeci přinést nějaké následky. Vzpomínám i na to, když jsme se hádali a také na to, jaké hlouposti jsme mnohdy řešili, jako by to bylo to nejdůležitější na světě.
Avšak pro mne to byla určitá jistota. Po celé čtyři roky jsme přesně věděla, kam druhý den půjdu, co mě tam čeká, koho tam potkám. A teď? Prázdno. Nevím kam se hnout, co dělat, s kým se vidět. Nevím, co bude na druhý den, natož za měsíc, rok. Je to strašná nejistota a krok do prázdna.

V tomhle pomáhá rodina a přátelé. Ale co je velice únavné, je všem jim pořád odpovídat na otázky typu: co budeš dělat, kam půjdeš dál? Nevěřili byste, ale tohle je velice náročné. Když to opakujete třikrát za den a to dennodenně, začnete tyhle otázky nesnášet a vlastně se vám už o vaší budoucnosti přemýšlet nechce – nemáte sílu. Názory všech těch okolo vás tak znechutí, že už nad ničím neuvažujete a počkáte, co přijde.

Je to tak. Střední škola za mnou a já nevím, co dál. Co přijde, co mě čeká. Nastupuje krutá realita a s ní svět tzv. dospěláků. Tak jsem si vždycky přála už to zažívat, a když je to tady, nechci. Nechci to. Bohužel s tím nejde nic dělat. Tak snad to my všichni čerství maturanti zvládneme bez větších potíží a s přehledem se zařadíme mezi vás – dospělé.