Je pátého prosince. Městem pochoduje průvod Mikulášů, andělů a čertů. Jedni malí, druzí velcí. Jedni tlustí, jiní hubení. Rozmanitosti se meze nekladou! Klidně potkáte i blonďatého čerta nebo naopak černovlasého anděla. Mikuláš je také rozmanitý – jednou v bílém hávu, podruhé v červeném. Jednou se zlatou hůlkou v ruce, o kus dál už mává igelitkou, z které nepodarovává malé děti, jak by měl, ale naopak – ukládá si do ní, co sám dostane.
Jdu z fakulty na kolej. Odpadla nám přednáška. Před sebou vidím dva červené Mikuláše, jak přemlouvají řvoucí děcko, asi pětileté, aby zazpívalo. „No tak, zazpívej nám něco.“ Prosí ho jeden Mikuláš. Druhý se přidává do prošení a nabízí alternativu: „Nebo nám zarecituj.“ Nic platné. Chlapeček řve a řve. Dlaněmi si stírá slzy. Maminka, která stojí vedle něj, ho přemlouvá taky. „Pavlíku, zazpívej tu písničku, co jste se ji včera učili ve školce.“ Ale Pavlík si nedá říct. Oněměl. Snad úžasem, snad úlekem. Rozhodně právě prožívá trauma a není schopen ani říct, jak se jmenuje, natož zpívat. Maminka se rozhodla, že mu pomůže. Začala zpívat sama. „Mik miku, mik miku, mikuláš přišel s čertem na guláš….“ K ní se přidávají také dva Mikuláši. Všichni tři dospělí z plna hrdla vyřvávají na ulici Mik miku mikuláš, zatímco kloučkovi dochází vysilujícím pláčem dech. Však proč by měl zpívat jenom proto, že ho na ulici oslovili dva muži v červeném? Vždyť je nezná a není připraven na to, aby recitoval nebo se jinak zasloužil o čokoládu. Nakonec však přemůže slzy a vzlyky a připojí pár slov do písničky, což oba Mikuláši oceňují téměř aplausem a maminka oddychem, že ten její kluk přece není takové pako. Jak pokračuje toto mikulášské nadělení, nevím. Šla jsem zase dál a potkala cestou několik dalších mikulášských strašidel.
Večer pak, když jsem se procházela po náměstí kolem stánků plných perníčků, svíček, medoviny, grogu a tlačenky, zahlédla jsem děti všech věkových kategorií, jak si hrály na anděly, čerty a Mikuláše. Pobíhaly kolem velkého rozsvěceného vánočního stromku v různých maskách, které si samy doma vytvořili, leckdy s pomocí rodičů, což je hned na první pohled znát. Nicméně, musela jsem se pousmát představě, jak by dováděly, brečely a schovávaly se mámě za sukně, kdyby za nimi samotnými přišel Mikuláš s čertem. Tady na ulici, schovaní v maskách, byli hrdinové. Do jednoho! Přitom je však známo, že všechny děti, byť i někdy desetileté, se čertů bojí. Ono se v podstatě není čemu divit. Kdo by se nebál, kdyby za ním přišel domů nějaký člověk převlečený za čerta a chtěl po vás, abyste se přiznali, jestli jste byli po celý rok hodní. Samozřejmě že mu ani neodpovíte, natož abyste mu snad ještě recitovali! I dospělý by byl vyveden z míry, kdyby se třeba druhého února objevil za dveřmi někdo v masce Václava Havla a chtěl po něm, aby se přiznal, jestli poctivě platí daně a jestli nezlobil, a pak by si ještě onen Havel řekl o básničku. Umíte si to představit? A umíte si představit, jak by dospělí reagovali? Myslíte si, že by spustili třetí sloku Máje? Nebo Erbenova Vodníka?
Ať tak, či onak, Mikuláš, čert a anděl k večeru pátého prosince prostě patří. Neměli bychom poslouchat přepečlivé názory psychologů, jak je to škodlivé na psychiku dětí a jak jim to škodí a jak je to negativně ovlivňuje do dalšího života. Vždyť kolik generací dětí před námi zažívalo pocity strachu z čertů, kolik dětí brečelo, šílelo, omdlévalo, dusilo se pláčem… kolik jich jen bylo? Nespočetně! Traduje se, že již od 11. století je tento zvyk oblíbený téměř po celém světě. Tak si jen tak z nudy zkuste spočítat, kolik je to generací dětí, co byly vystrašeny čerty nebo samotným Mikulášem. Ale když se to tak vezme, Mikuláše neslavíme proto, abychom vystrašili děti, ale proto, abychom je obdarovali sladkostmi a hračkami. Vždyť slavíme svátek „umučení“ Mikuláše, biskupa, který žil v roce 300 před naším letopočtem.