Láska? Milovat? Asi každému se podvědomě vybaví obraz červeného, ba dokonce zarudlého srdce, a tím, až moc často, jakýsi pokus o definici lásky ztroskotává. Zřídka kdy ještě pokračuje představou pomyslné stupnice, jež by měla vyjadřovat hloubku lásky pomocí vlastní barvy tohoto srdcovitého symbolu, čímž bývá většinou myšleno barevné spektrum od jemně růžové přes svítivě červenou až po srdcově rudou.
Nepřijde vám toto „vysvětlení“ jaksi krajně omezující? Či dle vás představuje postačující definici? Máte dojem, že by se vám při požadavku představy na význam tohoto slova zobrazí v mysli podobný obrázek, ba dokonce ani nemáte chuť se zamýšlet? Pokud neváháte s kladnou odpovědí na tyto uvedené dotazy, věnujte tomu, prosím, pozornost.
Poznali jste někdy pravou lásku ať už s přítelem, sourozencem či manželem? Máte o takový vztah vůbec zájem? Chápu, není lehké odpovědět, zvláště na první otázku. Jak můžeme být schopni odpovědět, když neznáme pravý význam vedoucího slova věty. Láska je sice podstatné jméno, ale tím není oříšek v jejím pochopení zdaleka ani nalousknut, ba dokonce ještě možná visí na lísce. Láska totiž není podstatné jméno jako květina či stín, při jejichž vyřknutí každému automaticky naskočí symbol, představující daná slova, jehož snadné rysy většinou postačí k základní charakteristice. Láska ale není snadná, a dokonce ani s jednoduchostí se v jejím významu nesetkáme. Její vlastní zapeklitost bodá vyvolené, kteří mají tu čest poznat lásku se všemi nástrahami i extázemi, hluboko do srdce, ba dokonce po celém citlivém těle a svojí nepředvídatelností vytváří nezhojitelné bolavé rány, jejichž hloubka se nikdy nezmění. Existuje nesčetně láskyplných ran a všechny, ať už jsou dílem odplaty, závislosti či nenávisti, která, ač se nezdá, je také samotným produktem lásky, opravdu zanechávají na našich citlivých duších obrovské napuchlé puchýře, jejichž náplní je právě původní činitel, kterých, jak už jsem uvedla, je snad nekonečně.
Láska je drak, je to zabiják, ale i naděje k životu. Láska je jeden velký kontrast putující pomalým, lehkým krokem po celém světě a postupně zastavující vyvolené bytosti, kterým nabízí vlastní pohoštění. Téměř nikdo nepřijímá. Téměř nikdo. Ale ten, kdo samotnou lásku okusí, jedině ten pozná, co je smyslem života. Proč tedy téměř nikdo neráčí pohlédnout do tváře poznání světa? Proč, když si každý hraje na samostatného a odvážného? …Protože lidé jsou zbabělí. Zbabělí a falešní. Proto nikdy nemohou doopravdy milovat. Protože láska je čistá…