Člověk se v životě neustále učí. Učí se novým věcem a stále dokola se učí milovat. Jakoby to snad pokaždé zapomněl.

V životě potkáte lidi, které milovat můžete nebo musíte, na druhou stranu jsou tu i tací, které milovat nesmíte. Což se spíše vidělo v dávných šlechtických rodinách, kdy si princ/princezna nemohli vzít toho koho opravdu milovali. Byli to většinou sňatky z rozumu a praktikovalo se to nejen v šlechtických kruzích.

Jelikož soused má stodolu a my jen chalupu, dáme jim svou dceru a bude vystaráno.

V dnešní době je to vtipné, dřív vám to prostě nakázali a žádné námitky jste ani namítat nemohli, dnes naopak pořád hledáte a když najdete, tak ne na dlouho. Občas se podaří ulovit rybku, která s vámi vydrží dlouho, ale co když se pak rozhodne pláchnout a vám opět nezbude nic jiného než hledat? Nebylo by v tomto případě lepší prostě dohodnout sňatek? Prostě si ji bez řečí vezmeš a je jedno jak vypadá hlavně, že je bohatá.

Je to možná hlupák, ale má pole a dvě krávy.

V Indii a spoustě asijských zemí je toto běžnou součástí života. Je jim odepíráno vybrat si, protože rodiče přeci vědí co je pro jejich dceru nejlepší. Je to hloupost, když nad tím tak přemýšlím. Vybrat si je lepší než být do něčeho natlačen. Tvrzení, že ta láska jednou přijde je také postaveno na hlavu. Pokud někoho nemiluji, tak ho milovat nebudu ani, kdyby mi snesl modré z nebe.

Milovat je správné, ale ne z donucení ani z lítosti. Milovat musíte srdcem, musíte to cítit, ten krásný pocit nelze vynutit ať si každý říká co chce. V donuceném partnerství Láska nemusí přijít nikdy.

Díky za pozornost

PerfectiOn.