Po úspěšně zdolaném zkouškovém, jsem si řekla, že se za tu námahu odměním. Čím jiným než svým oblíbeným románem? Přeci jen ten mě doposud nikdy nezklamal. Ale pohled mi kupodivu sklouzl na jednu z reklam, která se projektovala na celkem nepodstatných internetových stránkách. A ta reklama mi vnukla nápad. Tentokrát si nekoupím román, ale sáhnu hlouběji do kapsy a koupím si čtečku knih. Nápad to byl velice impulsivní a znervózňující. Abych vysvětlila, proč mě to právě znervóznilo, musela bych objasnit jistou velice komplikovanou skutečnost. Já jsem totiž typickým „červenoknihovníkem“. Promiňte mi ten výraz, ale jak jinak popsat člověka, který má určitý počet autorů, kteří píší pouze romány řadící se do červené knihovny? Jsem totiž až tak sentimentálně založený člověk, že nesnáším příběhy se smutným koncem. Kdo by je chtěl taky číst? Není na světě spousta příběhů, které končí smutně? Tak proč o nich ještě i číst? Ale to jsem odběhla od původního tématu. Koupě čtečky knih jsem se trochu bála, protože jsem moc dobře věděla, že těch mých románků moc v podobě ebooku není. A to bylo to, co mě znervóznilo. Co když si jí koupím, a pak mi vlastně bude na nic?
Po ne moc dlouhém rozhodování jsem si jí prostě koupila. Když už jsem se rozhodla, nebylo cesty zpět. A tak mi přišla domů. Nebyla bych to ale já, aby to všechno nedoprovázelo trochu dobrodružství. Čtečka mi přišla snad do dvou dnů a já byla celá natěšená. Hned jsem si do ní stáhla první knihu. Na výběr této první knihy se také vztahuje malý příběh. Kdysi v mamčiné knihovničce ležela kniha. Byla dost tlustá, ale to mě neodradilo. Řekla jsem si, že si jí prostě přečtu. Došla jsem snad na pátou stranu a tam si odložila svou oblíbenou záložku, která je tam snad až dodnes. Tato kniha nesla název Hobit: Cesta tam a zase zpátky. Stáhnout si jí do čtečky jako svou první knihu nebyl jen tak náhodný impuls. Kdepak. Nedávno jsem totiž shlédla, Hobita ve filmové podobě, a co jiného mě napadlo než si přečíst i knihu. A tak se stalo, že se Hobit postavil na první místo v mé první čtečce. Ti bystřejší čtenáři hned zachytili spojení slov, které jsem volila: Mé první čtečce. Není to náhoda, protože po pár dnech jsem zjistila, že mi tato čtečka nevyhovuje. Hobita jsem dočetla, ale během toho čtení jsem musela čtečku dvakrát nabíjet. Důvod proč mi tato čtečka nevyhovovala, byl jasný. Barevný displej, spolu s podsvícením dokázal baterku vyšťavit raz dva. Proto jsem zosnovala smělý plán. Pokud to nevíte tak při koupi na dálku, čili přes internet, můžete bez udání důvodu výrobek vrátit. Což jsem tedy učinila a peníze mi přišly zpět. Těch pár týdnů bez čtečky, ale byly muka. Hlavně když jsem měla rozečtený příběh Davida Browna, Ztracený symbol.
Ale dlouho jsem neotálela a hned co mi přišly vrácené peníze, jsem si pořídila čtečku novou. Pokud jste zvědaví, nová čtečka nese označení Amazone Kindle 5, a jsem s ní doteď spokojená. Má nervozita z koupě rázem povadla a mám za sebou velmi úcty hodný kus cesty. Přečetla jsem tolik knih, po kterých bych v knihovně určitě nesáhla. Protože víte jak, dobrý románek vás nikdy nezklame. Ale teď se můžu konečně pyšnit, že jsem si svůj čtenářský deník pořádně rozšířila.
Na závěr vám musím povědět pár výhod a sem tam nějakou ty nevýhodu čtečky. Stalo se vám někdy, že jste seděli ve vlaku, či autobuse a dočetli jste úžasnou knihu a touha sáhnout po další byla žel neukojena? Se čtečkou se vám to stát nemůže. V jedné malé, útlé věcičce se může sejít hned několik tisíc titulů, takže nuda ve vlaku vás vlastně nikdy zastihnout nemůže. Jedině že by, jste čtečku nechali doma.
Kolikrát se stalo, že jsem četla v posteli román, který byl tak objemný jako samotný telefonní seznam. Po chvilce mě nepříjemně bolely ruce. Kupte si čtečku a tenhle problém je pryč. Oči vás taky nebolí, protože čtečka má snad nějaký zázračný displej, který funguje jako inkoust na stránkách knihy. Moc tomu nerozumím, ale z vlastní zkušenosti vím, že oči z toho nebolí. Mnohonásobně více mě bolí oči, když teď píšu tento článek na svém počítači.
Mezi negativa bych zařadila, snad jen to, že když to vytáhnete ve vlaku tak se na vás lidi budou divně dívat a pokukovat co to tam vlastně máte, a sami se potom budete cítit divně.
Nejlepší na tom, ale je fakt, že mé romány mi zůstaly. Kdykoliv mohu sáhnut po románku, který mám u postele připravený. Protože i když jsem vlastníkem čtečky, na knihy nikdy nezanevřu a při každé příležitosti si svou sbírku románů rozšířím o další kousek. Á málem bych zapomněla - ta vůně nově koupené knihy…ta se rozhodně nahradit nedá.