Vidíte ten název? Je pěknej, líbí se mi. Jsem tak trochu básník. Umělec. Da Artist vole. No jasný. Velký Spisovatel přišel, aby nás trochu poučil o životě, vesmíru a vůbec, řeknete si. Můžu vám akorát prozradit, že velký Spisovatel zas až tak velký spisovatel není a nechce poučit vás, ale zachránit prdel sobě. Melancholické zamyšlení v sobotu odpoledne za zastřenými žaluziemi v zemi stínů. Sadistická sebereflexe úplného ztroskotance. Sakra, tak já se do toho pustím, ať už to mám z krku.
Byli jsme u babičky, oslavovala narozeniny. Celá famílie. Oběd, zákusky, všechny ty věci. Chvíli jsem seděl a sledoval okolí a potom jsem odtamtud vypadnul. Dělám to tak vždycky. Bratr šel se mnou, aby si mohl vzít klíče a jít někam ven. Mimochodem bratr je úplně debilní slovo a já ho použil – vidíte jak až špatně na tom jsem. Jako většina zlých myšlenek, i ty, které mi posledních pár hodin nedovolí cokoli dělat, zapříčinila žena (velkohubé světákovo moudro, úplně v prdeli. Ale všimněte si, že opravdu většina depresí a melancholických myšlenek přichází po setkání s nějakou ženskou).
Tohle konkrétně byla dávná známá ještě ze základky. Nikdy jsme se spolu moc nebavili, ale o to teď nešlo. Šla s nějakým klukem, co vypadal jak opičák. Drželi se za ruce. Vypadala dobře, ale to vypadá spousta holek. Pozdravili jsme se; opičák se na mě zamračil. Ještě chvilku jsem se díval, jak kroutí zadkem a to bylo všechno. Běžná scéna, ale něco to ve mně nastartovalo a já začal myslet na to, jaký vedu život a jak to asi skončí. Začala sebereflexe a nebylo to nic moc.
Sobotní odpoledne, zamračeno a krásně. Velký spisovatel jde po ulici. Najednou jsem začal „vnímat“. Už jsem to párkrát zažil a vždycky mě potom chytla depka, která se mne držela po mnoho dní. A nocí. Noci byly krásné samy o sobě, a když vám k tomu nebylo nejlíp, všechno se to míchalo dohromady a vytvářelo to obrovský pocit nedostatečnosti vlastní, vašich bližních i celého vašeho vnímání reality… Vždyť co jiného v nás vyvolává depresi, než krása něčeho jiného, před čím se cítíte méněcenní? Lidé, jež často propadají depresi, mají také obrovský dar i prokletí (mluvím jako nějaký filosof, do prdele…) cítit krásu i bolest, jíž krása přináší, a která je její součástí.
Byl to takový ten smutek, který nelze ventilovat pláčem nebo vztekem. Je uvnitř, ve vás, a jediné co s ním můžete udělat, je vyrovnat se s ním. Bylo to opravdu divné. Myslím to „vnímání“. Poslední dobou se tak trochu zajímám o buddhismus a myslím, že o tomhle jsem četl. Opravdu jenom myslím a vlastně to je i docela jedno, ale v tu chvíli jsem … vážně nevím jak to popsat (ano, říkal jsem, že zas tak velký spisovatel nejsem…), ale bylo to opravdu pěkné a zároveň silně destruktivní. Jako bych na sobě najednou cítil tíhu všeho kolem sebe. Celé existence. A ucítil jsem obrovský smutek. Skoro mě to dostalo do kolen. Najednou jsem něco věděl. Něco co tam vždycky bylo, ale ukazovalo se to jenom při těhle stavech. A to přišla ta věc, že jsem si uvědomil, jak až jsem špatný, zlý a sračkama prolezlý. Viděl jsem všechny svoje nedostatky. Celé svoje ego a svůj strach. Sledoval jsem bratra, jak jde přede mnou a cítil jsem, že ho mám rád. Snažil jsem se to potlačit, protože s bratrem už asi deset let vedu válku a neřekl bych, že to je pouze sourozenecká rivalita. Ničil jsem ho, kde to jen šlo, ale teď jsem to chápal. Zvláštní bylo, že jsem necítil vůbec žádnou vinu, tedy nebylo možno aplikovat mé oblíbené a hojně používané pořekadlo, tedy že vina je stejná jako pytel cihel – jediné co se s ní dá dělat je pustit ji - kteréžto moudro jsem vyčetl v Satanistické bibli nebo v Antikristovi nebo kdovíkde. Asi nejsem normální, ale to nevadí. Nevím, jestli ho znáte nebo se vám ho už podařilo zapudit, ale vzadu v hlavě je ten hlásek. Ten tichý a posměšný hlásek, který je nad vším ostatním. Ten, který se projevuje potom, co pokazíte závěrečnou písemku, která rozhoduje o vašem porpadnutí/nepropadnutí, když sami sobě po otřepání se z největšího šoku, zlosti a strachu říkáte: „Ty vole, tys to ale posral, co?“ a rozesmějete se. Tak „ten“ byl teď vepředu, přesně vedle mě a nebylo to vůbec nic a přece něco. Nebyla to zlost. Nebo snad soud, rozhřešení nebo soucit. Byla to jenom přítomnost. Prostě tam se mnou byl a všechno obsahoval. Nedával mi žádná poučení nebo úkoly. Žádné výčitky. Jenom tam byl se mnou a stačilo to. A melancholie a smutek a všechny ty blbosti… opravdu jsem to cítil. Nechtěl jsem a zároveň jsem si nedokázal představit, jaké by to bylo bez nich. Je to plné rozporů, vím o tom, ale opravdu nejsem schopen popsat, jaké to bylo. Nicméně to ze sebe musím dostat. Zdá-li se vám to zmatené, nedivte se. Píšu to při hraní on-liny hry, respektive v době, kdy čekám na manu (zasvěcení vědí…). Mohl bych to napsat později, ale pak by to přišlo o upřímnost, kterou se mi snad podařilo neobelhat. Tuhle věc někam pošlu, to je jasné. Většinu těhle sebereflexních ptákovin (ano, mám rád slovo sebereflexe…) nikomu neukazuju. Je v ních moc ze mě, z čehož mám trochu strach, ale toto je výjimka. Něco mi říká, že bych nebyl spokojený, dokud bych se toho nezbavil. A teď se blíží konec a opravdu se mi ulevilo. Díky. Ten „hlas“ ve mně se zase pomalu vzdaluje, ale je jasné, že to už nikdy nebude stejné. Taky je jasné, že až se vzdálí ještě víc, všechno popřu. Proto to dělám teď, dokud je tu se mnou. Možná jsem blázen a možná jste blázni vy, ale v tuhle chvíli mi na tom nezáleží. Jde jenom o to, abych ulevil sám sobě. (btw… žádné poučení, nabádání nebo snad rada tu pro vás není… toho se neodvažuju… stačí jenom ta přítomnost). Tečka.