...z nebe padá mírný vlahý déšť... závoj drobných kapek smáčí zem, šumí na leskle mokrých listech a vytepává svou vlastní píseň do trávy i hladiny řek... déšť jako hustá a přeci tak lehounká clona padá z oblohy a zakrývá celou krajinu, celý les... Déšť kreslí do vzduchu.. Šeptá... je mírný, je vlahý... sotva se dotýká kůže ... jako první bojácné pohlazení dívky... jako závoj víly, co sotva zavadí o kůru stromů... jako by snad existoval víc ve snech než tady v tomto světě...
Je horko, teplá vlhkost plní vzduch stejně jako hustá sytá vůně květin... je medová, zlatá... téměř hmatatelná... je divoká, omamná a zatemňuje smysly, víc než dokáže jakékoli lidské víno... je nádherná a sladká až k mučivé trýzni...
... na nebi se trhají potemnělá kouřová mračna a mezi nimi prosvítá slunce... jako oheň, jako oči Bohů... zlaté paprsky dopadají na zem v neskutečných zářivých provazcích... ze země ze zvedají rozechvělá oblaka mlhy a páry... víří a tančí v propletencích vzduchem, mezi stromy a nakonec mizí v korunách a větvích ...
A tam v tichém údolí... u úpatí hor, kde se mísí temná zeleň mnoha stromů... tam na louce v trávě... uprostřed vysokých stébel a záplavy lučních květin... tam pod širým nebem.. na místě, kde se setkává svět lidí s královstvím Země a Stromů... Tam stojí bříza.... Nese jméno Amarilli... Je vysoká a vzpřímená jako dívka, co se nebojí pohlédnout bouři do očí... Je útlá a štíhlá, čas jí ještě nedal zestárnout a neobetkal její kmen staletími... Amarilli... Je něžná. Objímá a miluje celým srdcem. Je laskavá a její náruč voní kůrou a mízou jejího srdce.. Amarilli... Kůra jí září... září vlastním zvláštním bělostným světlem i za stinných dní. Jako sníh, jako bílá mračna letící nebem... Jako paže Bohyně... A když jí slunce zlátne v koruně a vítr jí pročesává vlasy z listí, je jako přelud... tak nádherná... nádherná až k bolesti. Amarilli.. Proplétá kořeny s životy lidí, čte v jejich duších a vidí... A tam na tom místě jako by vítr tiše ozvěnou opakoval to jméno... Amarilliii...
Těmi lesy a pastvinami tiše kráčí poutník... Jde pomalu a ztěžka se opírá o svou dřevěnou hůl... sklání se k ní jako starý nemocný člověk... nebo jako někdo, komu strašlivá tíha svazuje duši...
Bosé nohy kráčejí trávou vlhkou deštěm... kráčejí kalužemi, kde je voda prohřátá a hladí kůži zraněnou po dlouhé cestě... Tiše a pomalu jde poutník dál, proplétá se mezi stromy a jeho plášť se občas zavlní jako křídla sov, co za nocí čeří temnotu... Jde dál a stále dál, vynořuje se mezi nízkými cáry mlhy a stromy jako nějaký přízrak... jde... Pomalu, znaveně, vyčerpaně... Ale jde...
Déšť ustal..
Poutník se zastaví na hranici stromů a louky. Země je tu kyprá, bohatá svou vůní a plná jehličí i listů... Opatrně odloží svou hůl a roztřesené prsty rozepnou sponu pláště. Shodí kápi a nechá plášť sesunout se k zemi. Vítr rozhodí do vzduchu dlouhé vlasy a rozevláté prameny se zamíhají před dívčí tváří. Je podivně bledá. Ztrhaná. Jako když vyschne pramen.
Pomalu popojdu dopředu zpod korun.. .Kráčím podivně roztřeseně jako někdo, kdo neví, kdo ztratil cestu a bloudí ve stínech... Ozve se tichý tichounký vzlyk, sotva hlasitější než šelest větru... Tichý a strašlivý. Jako když umírá duše Stromu. ...
Tiše zaskučím a kolena se pode mnou podlomí. Zabořím prsty do hlíny a mám oči divokého raněného zvířete lapeného v pasti. Oči plné palčivě horkých slz. Oči jaké mívají mrtvé labutě.
"Ach, Matičko... Země.. Má Země," šeptám hlasem roztřeseným a změněným k nepoznání. " Matičko, pomoz... Duše.. Srdce... Bolí.. Tak strašlivě...."
Roztřesu se jako v horečce, zvrátím hlavu rty odtažené od zubů v bezhlasém výkřiku. Srdce divoce zběsile naráží do hrudi. Vynechává... Temnota. Temnota a bolest, která bere rozum...Zhroutím se k zemi a zůstanu bezvládně ležet. Vlasy rozhozené po zemi jako potrhané závoje a nevidoucí oči plné mlhy. Jako když lidské ruce ulomí větvičku a odhodí do trávy.
" ... Má Země, pomoz....."
A v největších hlubinách Země se něco pohne... Sytá hluboká vůně náhle zesílí se silou, která až ochromuje. Bezedný pád a pak náhle teplo. Nehybné zhroucené tělo zakrývají návěje listí a vířící jehličí. Země objímá. Hojí. Tmelí rány pryskyřicí, tmelí rány hlínou, tmelí rány podzemními prameny a kořeny stromů obrůstají jizvy. A tichý tlumený hlas na hranici slyšitelnosti, který snad ani hlasem není. "Přišla jsem, dítě... Dcero.."
Země tiší pláč. Objímá. Konejší. Země se usmívá. Země se směje. "Ach, má milá. Má hloupá..... Lidé jsou jako chmýří ve větru, dcerko. Na chvíli, jen na chvíli jsou tady a pak dřív než se nadechneš, jsou pryč...A přece ..Nic z toho není ztraceno...Oni odcházejí.... A přece zůstanou, protože já zůstanu. Já zůstávám... Nakonec se vrátí. Dřív nebo později. Vrátí se ke mě. Všichni se nakonec vrátí, dítě..."
A Země se směje. Směje se hlasem Bohyně. Hlasem řek a hlasem Stromů. Směje se ve zpěvu větru... Směje se štěkotem lišky a milostným vábením jelenů. A směje se hlasem lidí... Těch, kteří už odešli a těch, kteří teprve přijdou....
.......................
Tělo se prohne jako luk. Hluboký sípavý nádech, jako když se tonoucí vynoří z vody... Vodopád listí a jehličí, když se zvedám na ztuhlé nohy. Popojdu pár roztřesených kroků, zdivočelé oči hledí kolem.
Ve větvích zaburácí vítr a vřítí se ke mě. Vlasy se rozletí v poryvu větru ... Zahledím se k nebi, s hlasitým křikem tam letí dravci... Do nosu mi vstoupí vůně tak hutná a pronikavá, až se z ní podlamují kolena... Listí, kůra stromů... země, podzemní prameny, bouřka... a ještě cosi... cosi z čeho mrazí... Zadržím dech, do zad se mi propaluje něčí pohled.... Nic není slyšet a přesto vím.. Je tam.. Otočím se a sojčí pírko zapletené ve vlasech se zaleskne ve slunci... Je tam... Stojí tam mezi stíny stromů a světlem vrhaným paprsky slunce a hledí na mě... Rohatý bůh...
"Pojď blíž, ženo moje.." V hlase mu zazní kořeny hor a volání větru... Natáhne ke mě ruku.
Tiše vykročím a vložím svou dlaň do jeho . "Moje světlo? ," zašeptám.
V očích má nejhlubší srdce lesa. "Tvoje... Třeba zrovna tvoje."
A čas je jen smítko prachu tančící ve světle...
..............................................
Na obzoru mezi cáry mračen nachoví soumrak... A tam pod břízou, vysokou a vzpřímenou jako dívka, co se nebojí pohlédnout do očí bouře, klečí žena zalitá posledním světlem slunce ... Skloní se k bělostnému kmeni, ve vlasech jantar a oči jako mořská zátoka, která hluboko v sobě skrývá cosi, co se vymyká všem slovům... Dívka se skloní, téměř se dotkne kmene rty a její hlas zazní, jako když vítr zašeptá v trávě... "Pověz... Pověz, Sestřičko... Kam?"
Tiše vydechnu. Zvrátím hlavu. A náhle cítím vůni květin a bylin, jaké tady nerostou. A někde za očima vidím... Útlé kmínky zachvívající se ve větru.. Sad. Jabloňový sad ve slunci a větru... A temně, medově sladká vůně květin se mísí s bzučením včel...
" Sestřičko............. Amarilli..."
..................................
Tiše stojím pod korunou stromu. Vzduch je horký létem a vítr jen občas tu a tam nazdvihne lem mého pláště. Zakloním hlavu a dlaní pohladím kůru stromu. Je bělostná.. jako sníh, jako mračna letící nebem...
Vítr zazpívá v koruně břízy a zní to, jako by volal čísi jméno...
Rozhlédnu se krajinou... Stalo se to? Stalo ? Nemusíte věřit... Přejedu prstem po lesklém sojčím pírku zapleteném v mých vlasech... Nemusíte...
Slunce zapadlo, zbývá jen matný pruh záře na obzoru. Mračna plují nebem a jejich cáry se slévají v řeku a řeka v moře... Je horko a zlatavé dusno, tak jako bývá před deštěm... Kdesi v dálce tlumeně zahřmí a z nebe se spustí hustý závoj deště... Máčí mi šaty i plášť, spojuje vlasy v mokré temné pramínky....
Tiše se usměju a je v tom bolest tak strašlivá, že v ní umírá srdce... Ne, člověk nepozná.. Je v tom smutek... Smutek děsivý a hluboký jako mořská propast... Tiše, mlčky se usmívám a je v tom všechna láska Země. Země, která miluje, trpí a odpouští...
Déšť mi ve stružkách stéká po tváři a možná jsou to opravdu jen kapky deště... Možná...
Vzhlédnu do koruny břízy.. .déšť Jí šumí v listech... Na rtech stále ten neuchopitelný úsměv, který nemůžou popsat slova, si pomalu nasadím kápi. "Jsem jen poutník v dešti. Nic víc...," šeptám a pomalu vykročím vysokou trávou louky. "Jen poutník v dešti..."
A tam v tichém údolí ... u úpatí hor, kde se mísí temná zeleň mnoha stromů...tam na louce v trávě...Tam stojí bříza.... Nese jméno Amarilli....
Věnováno Amarilli, která je mým světlem a láskou mého života...
Iníon an Tír