Z každého vězení se dá při troše vůle uprchnout. Ale v zajetí vlastních myšlenek je člověk bezmocný.

Nejde to, nemohu se na nic pořádně soustředit. V hlavě se mi pořád motají stejné myšlenky na tutéž věc. Zaplavuje mne únava a zoufalství, ale nedokážu se toho pocitu zbavit. Obrovský balvan starostí mi visí nad hlavou a nenechá mě volně vydechnout. Zdá se mi, že na mě všechno padá a ničí mne svou příšernou bezvýchodností. Musím se přinutit myslet jasně a přesně, ale čím víc se o to snažím, tím víc zabředávám do lepkavé nervozity. Třesou se mi ruce, v krku mám sucho, na zádech cítím studený pot. Slova se mi v hlavě ženou jako splašení koně, moje vědomí se zmítá v horečce. Ať už to skončí! Kéž jsou problémy pryč, kéž je obloha zase modrá a vysoká, kéž se můžu zase narovnat a spokojeně usmát… Zoufale potřebuji všechno skončit a odpočinout si, zapomenout na starosti. Jenže dřív než dojdu k cíli, zblázním se. Takhle se prostě už nedá žít dál.