Není velkých osudů. Jen některým lidem bylo dáno prožít víc velkých dní.

Je mi do pláče. A zároveň se mi chce smát. Hlavou se mi míhají tisíce střípků vzpomínek, které mi připomínají všechno krásné, co mě potkalo na mé pouti, slyším všechny nádherné melodie, jež mě provázely na cestách ke hvězdám, vidím záplavu obrázků ze svého života. Nádherného života. Naplněného city a vášněmi. Velkého. Nekonečného. A zlomeného. Něco ve mně umřelo. Tiše a nepozorovaně, krutě a tvrdě, náhle a navždycky. Zůstaly mi jen vzpomínky. Snad mám cítit vděčnost, že mi osud dal příležitost, ale neumím žít z minulosti. Přeji si vrátit se, zkusit to ještě jednou, naposledy. Nechci se dívat do budoucnosti, protože tam je všechno nové, jiné, cizí. A ne tak krásné. Ne tak bezstarostné. Ne tak bezpečné. Ne jako dřív. Ale přesto cítím štěstí. Můj čas nebyl zbytečný ani prázdný a já mám pro co žít. A ať se stane cokoliv, vím, že svému svědomí nic nedlužím.