Postav most do svojí mysli, vezmi mě tam pokaždé, polož všechno do zástupu. Toto je ten způsob. No tak postav most a vytvoř cestu, ale dbej na následek. Nechť jsou moje slzy tvojí koupelí. Tohle je ten způsob. Ale jen, když se vydáš tou správnou cestou, když půjdeš semnou na druhou stranu. I když vím, že se zboří, budu stavět, dokud nepůjdeš kolem. Zlomíš moje srdce, budu stavět, dokud nezemřu.
Postav most do vzpomínek, přes celé moře. Až na kraj světa. Tohle je ten způsob. Postav mi most z bolesti, nemám důvod si na nic stěžovat. Tohle je ten způsob, kterým se vydáš na správnou cestu, když půjdeš semnou na druhou stranu. Prosím, počkej na mě. Nikdo neví, jaké to je být zlým, smutným za těma očima. Nikdo neví, jaké to je být nenáviděný, zaniknutý a pořád jen lhát. Ale tvoje sny nejsou tak prázdné, dokud se ti zdá, že máš svědomí. Máš hodiny, jen osamělé. Tvoje láska je pomstychtivá, to není nikdy zadarmo. Nikdo neví jaké to je chtít tyhle pocity, jako já. A vidím tebe. Nikdo neskousne tvrdě svůj hněv, žádná bolest a zármutek, to nemůžeš ukázat. Nikdo neví jaké to je být nepochopený, poražený jako tam, za těma očima. Nikdo neví jaké to je říct, že ti to je líto. Neboj se, nemusíš lhát. Blíží se konec, koukám se zpátky a usmívám se. Dobyl jsi svůj vytyčený cíl, dělal jsi co jsi mohl, aby náš život byl něčeho hoden. Jen si zapamatuj, jak mi na tobě záleželo, když se všechno řítilo. Poděkuj všem andělům, kteří nám byli na blízku. Možná že život není tím, čím se zdá, asi jenom sníš. Občas si připadám jako blázen, protože nemůžu najít cestu. Odpusť mi. Blíží se konec a každá část ze mě. Možná že smutek hraje svoji hru, na překážkách přece nezáleží, stojí navždy ztracené v čase. Udržuješ vzdálenost, cítím, že nedokážu ustoupit. Mám tvoje obrázky, mám je už pryč. Stále máš svá přání, ale já své sny. Čekám na tebe, protože vím, že odcházíš. Stále jsem s tebou, jen ty jsi mě nikdy nepotřeboval. Počkej, našla jsem další způsob jak tě nechat odejít. Počkej, našel jsi další způsob, jak mi poranit duši. Věci, které jsi mi řekl, už nechci slyšet. Včerejšek je na míle vzdálený. Proč mě nemůžeš poslouchat, proč tě nenávidím, proč ti nerozumím a kvůli čemu dýcháš?? Právě jsem četla tvůj dopis, říkáš, že budeš chvíli pryč. Vracíš ze zpět do dní, kdy se děli zázraky. Nikdy to nebude takové jaké to bylo předtím, protože už to tak dopadlo. Jen další den strávený v bludišti výmyslů, zažíváš konec. Nikdy jsi neměl šanci podívat se na věci líp. Všechno bylo rychlé. Když se snažíš proniknout do duše člověka, vidíš, že život je jen jedna velká hádanka,kterou musíš vyluštit. Všechny malé věci co potřebuješ, na nich si závislý, doufáš, že neutečou. Další den a další noc v opuštěném světě. Je to moje cesta. Jedinečná. Vidím ve tvých očích, vidím když se na mě směješ, jak mnou pohrdáš. A obcházíš mě, je to poslední hádanka ve tvém světě. Protože už toho máš dost,ale teď už je pozdě. Jen o tom popřemýšlej. Bylo ticho, když jsi mluvil, vzdálený ode všech, kteří tě viděli. Život je ohromující, těžká hlava, která nosí korunu. Když jsi cítil, že to neskončí, nemohl jsi už mít to, cos vždy chtěl. Byl jsi plný hrdosti, strachu a, ale měl jsi více času, než kdokoliv jiný. Doufám, že víš, že to nemá s tebou nic společného. Musím jít sama, využít dětských kroků, pohádky v mém životě už nemají šťastný konec, a bojím se zastavit, protože na mě čeká temnota. Jsem venku, a zastavím se, uvidím všechny skutečné barvy, všechno je odporné, tak jako já…