Muž a žena – dva světy, které nemohou žít spolu, ale nedokáží žít ani bez sebe. Na začátku tu prý byli pouze Adam a Eva, ale nevíme, kdo z nich byl první. Muži tvrdí, že Adam, ženy, že Eva. A jsme u toho. Muži vždy budou preferovat své pohlaví a u žen je to stejné. Jeden by řekl, že je to v pořádku, protože tak akceptují danou roli a jednají v souladu s ní. Výsledek je vždy stejný-socializace, tedy kultura jakou muži a ženy přijímají. Vždy proti sobě bojovali, ale zamyslíme-li se nad tím, tak vždy šlo oběma o svobodu. Oba chtěli volnost a rovnost a na tom také zakládali své koncepty, které mnohdy hlasitě prezentovali. „Bez všeobecných voleb, bez neomezené svobody tisku a shromažďování, bez svobodného střetávání názorů ve všech veřejných institucích vyhasne život nebo to bude jen stínový život, v němž je jediným aktivním elementem byrokracie“. To jsou slova známé a úspěšné revolucionářky Rosy Luxemburgové, která svými názory zaplatila tou nejhorší daní-byla zabita. A právě ona o tu svobodu a rovnost usilovala svou marxistickou inspirací. Škoda, že to druzí nepochopili.
Feministky se domnívají, že naše společnost je pod jakousi nadvládou mužů. Hlavním důsledkem je to, že ženám jsou většinou přilepovány činnosti domácího rázu. Asi je to dané už z toho principu, že ženy jsou rodičky a tudíž by měli mít sociálnější cítění. Hezkým příkladem je, že pokud je žena oddána s mužem, ve většině případů přejímá i jeho jméno. Jakoby byla teď pod jeho křídly a jeho majetkem. Proč by nemohl muž přijmout příjmení ženy? Dodnes je naše společnost následkem patriarchátu, který byl kdysi automaticky zaveden, protože muž byl označen za živitele rodiny. Dnes jsou takovéto nerovnosti hlavně na vysokých postech. Například muži bývají řediteli a ženy jejich sekretářky. Muži jsou doktory a ženy jsou sestřičky. Muži jsou také v početné převaze ve vedení státu. Politický pohled na tuto problematiku je ještě úplně jiný. I dnes se najde pár odvážných žen, které se po hlavě do politiky vrhnou. Dokladem toho může být německá kancléřka Angela Merkelová, která si tvrdě a nekompromisně jde za svými cíly a tezemi. Domnívám se, že je to do jisté míry i kopie Margaret Thatcherové. Tato britská politička, bývalá předsedkyně britské vlády a Konzervativní strany si díky svému liberalistickému vedení a rozhodnosti získala přezdívku „Železná lady“. Jen se ve světové politice ukáže trochu radikálnější dáma, hned si vyslouží takovou přezdívku, ale u mužů, politiků, se ostřejší a nekompromisní vystupování samozřejmě očekává. I v dnešní civilizované době mě to stále překvapuje. Další příklady si můžeme vzít z historie. Pokud se chtěla žena dostat do politiky, musela se za prvé dobře provdat a za druhé musela být osobnost, aby nátlak, který na ni společnost vytvářela, vydržela. Marie-Antoinetta se musela provdat za francouzského krále Ludvíka XVI. Několik publikací už uvedlo fakt, že svého manžela dokonale ovládala a že při důležitých státnických rozhodováních se obracel Ludvík XVI. nikoli na své rádce, ale právě na svou ženu . Asi byla pro společnost až tak nebezpečná svým chováním a mocenstvím, že byla ve svých třiceti osmi letech sťata gilotinou. Dalším historickým příkladem ženy v politice je hraběnka Alžběta Báthory, která se do podvědomí lidí dostala hlavně tím, že je považována za největší ženskou vražedkyni v dějinách lidstva. Měla však podobný osud jako Marie-Anttoinetta. Bathory proslula nejen údajnými krvavými činny, ale také tím, že to byla velice nebojácná a statečná vládkyně. Spravovala rozlehlá území, která jí prý záviděl i samotný císař. Ale na středověkou dobu to bylo nelogické, aby takové bohatství měla žena a ještě k tomu, takového charakteru. Své zatčení označila jako rozsáhlé spiknutí, za kterým stál Thurzó, bývalý spolubojovník jejího manžela. Za své činy byla vězněna v jedné místnosti čachtického hradu a v osamocení roku 1614 zemřela. Po její smrti se vyskytly spekulace, že byla otrávena. Jak to tenkrát všechno bylo se už nedozvíme, dnes existují jen legendy a domněnky. Tak toto jsou jen smutné epochy pronikání žen do politického života. Českým ženám přinesla volební právo až ústava Československa v roce 1920. O tři roky později založila Františka Plamínková Ženskou národní radu a její nový kontext myšlení přinesl do společnosti zcela nový obraz chápání žen. Vytvořila typ českého feminismu, který nebyl namířen proti mužům, ale usiloval o to, aby muži pochopili, že jen vzdělaná žena jim může být nejlepší partnerkou. Tato nová ideologie nebyla společností přijata a Plamínková skončila, jak jinak, než že byla zastřelena. Podobný osud čekal i další statečnou ženu, jíž byla Milada Horáková. Ta zastávala stejné ideje a na popud tomu založila Radu československých žen. Horáková byla po vykonstruovaném procesu roku 1950 popravena. Opět zabita, zvláštní, že? Ani ne, protože pokaždé, když ženy chtěli vést lid svými názory a pohledy, je společnost v tom lepším případě zavrhla, v tom horším zavraždila.
Abych tu nevystupovala jako feministka, což opravdu nejsem, přidám na závěr mého kritického smýšlení ohledně postavení žen ve společnosti pár tezí na obhajobu mužského pohlaví. Jak pravil revolucionář Mazzini: „Muž a žena jsou dvě noty, bez nichž struny lidské duše nevydají správný a plný tón.“ A měl pravdu. Tyto dvě lidské bytosti tu byli, jsou a vždy budou žít společně. Nikdy se jeden bez druhého neobejdou. I když je svět plný klamu, nepokoje, bolesti a zla, pokaždé je svede dohromady láska. Bez ní by to nešlo, vždyť by tu nebyly ani budoucí pokolení. Láska existuje pouze tehdy, je-li ten druhý ochoten pro toho druhého něco obětovat. Ženy strčily do rozehraného boje šachových figurek pěšáka – život. Nyní jsou na tahu muži.