Byla zde doba, kdy se Romům při jejich prvním chycení členy majoritní společnosti uřezalo nejdříve jedno ucho a při dalším ucho druhé. Třetí ucho člověk nemá, takže následovala poprava. Pro lidstvo a zvláště pro společnost Západu je typické, že si najde svého obětního beránka za mor, neúrodu a jiné katastrofické události. Jeden středověký inkvizitor při „očišťování“ Evropy od „zbloudilého neřádu“ razil krédo: „Zabijte je všechny, on si Bůh ty své pozná.“ Dávno jsou tyto časy pryč(?) a zavládla doba multikulturalismu.
Podstata pojmu je jasná, nediskriminovat projevy jiných kultur, ba naopak dát jim prostor pro sebevyjádření. Jinakost druhého, pestrost projevů začala být ceněna a podporována. Jde o pokračování v ideálech Velké francouzské revoluce, humanismu a II. Vatikánského koncilu.
Na každém nebi je mráček. Je to již nějaký čas, co médii prolétla zpráva o svatbě dvanáctileté rómské princezny, která se konala v Rumunsku. Tehdy bylo po novomanželské noci v okně vyvěšeno krvavé prostěradlo jako symbol původní čistoty dívky. Zákony Rumunska však sexuální styk dovolují od patnácti let a manželství až o rok později.
Kauza má několik rovin. V první rovině se „bijí“ hodnoty feminismu s hodnotami tradic jiných národů. Dvanáctiletá dívka je z pozice tradic vtlačována do něčeho, o čem nemůže plně a rozumě rozhodnout, protože ještě nedozrála do vhodného věku. Dívka je vtlačena do manželství, kde bude v první řadě rodičkou a poslušnou manželkou. Kde jsou práva svobodné volby žen?
Druhou rovinu začneme otázkou: Co je víc, zákon, nebo kulturní odlišnost a tradice? Zaspekulujme si. Pokud odpovíme, že kultura, stane se následující: Naše mládež začne vyznávat hodnoty původem jamajského náboženství Rastafariánů, kdy mladí budou volně, užívat gandžu (marihuanu) a vzniknou další pro naše prostředí atypická, s mentalitou člověka Západu nekompatibilní náboženství.
Pokud odpovíme, že první je zákon, pak dojde k omezování kulturního prožívání lidí s jiným viděním světa, což je proti myšlenkám multikulturalismu a pluralismu. Výběr nechám na vás.
Poslední rovina je o tom snad nejpodstatnějším, o odlišnostech. Časopis Romano Hangos (Rómský hlas) k problému mimo jiné uvedl:
„Romové sami patří, stejně jako Češi, k jedné indoevropské ,bílé’ rase. Oproti Evropanům však představují její mírně odlišný antropologický typ. Ona odlišnost mj. znamená, že Romové dospívají, tak jako jim příbuzní Indové, dříve.“ [http://www.romanohangos.cz/clanek.php?id_clanek=995] [cit. 2007-06-25]
Odlišný antropologický typ? Mají snad tři ruce, dvě hlavy a jednu nohu? Nejde o slovník 19. století, kdy člověk chtěl všechno měřit, kategorizovat a tím odlišovat na lepší, horší, vývojově vyšší atd.? Na takovém výroku mne zaráží i skutečnost, že je zde použito slovo rasa. Použijeme-li tento termín, dopouštíme se i rasismu tj. odlišení na základě rasy. MY bílí jsme lepší, nebo naopak MY romové jsme diskriminováni a máme mít právo na... čili pozitivní diskriminace. Odlišení na MY a ONI vede k tomu, že druhá strana bude tu první vždy nesnášet. Dokud zde nebude buberovské Já a Ty, pak veškeré snahy vyšumí vniveč. Vztah já a ty je vztahem blízkých. Já a Oni staví hradbu odkazující na něco třetího, vzdáleného, nechtěného. Vyřazení Oni z intimního prostoru Já, což se vracíme zpět k úvodu článku. Společnost si vždy najde nějaké anonymní ONI, které poslouží jako obětí beránek. Kdo bude další? Pohané, čarodějnice, Židé, Romové, nebo muslimové, kteří jsou dnes paušálně nahlíženi jako teroristi?

Manheru