Stavba této supermoderní devítipodlažní budovy v areálu vysokých škol v pražských Dejvicích byla započata již téměř před čtyřmi lety. Získala ocenění jako stavba roku 2009 a taktéž cenu primátora hlavního města Prahy. Jakého ocenění se ale „národní technická“ dočkala z řad obyvatel hlavního města?

Plýtvání penězi a nevyužitý prostor nebo opravdu to nejlepší, co si mohla Praha přát?

Ačkoli se sebevědomě řadím k ryze uměleckým bytostem kulturně-literárního zaměření a po značně dlouhou dobu jsem odmítala samotnou návštěvu téměř dvou miliardové knihovny na Flemingově náměstí v Dejvicích, převážně protože ve mně už na první pohled vzbuzovala bez okolků řečeno pocit bezútěšnosti a architektonické strohosti, před nedávnem jsem se konečně odhodlala potlačit všechny své negativní předsudky vůči tomuto nevhodně zapadajícímu objektu do komplexu ostatních vysokoškolských budov a podnikla jsem exkurzi do našeho studentského vědeckotechnického vybavení.

Při vstupu do útrob budovy mám pocit, že vcházím do nedokončené nebo špatně zrealizované tovární haly. Nikde ani noha, ticho, které ohlušuje, lehce narušuje nespecifické hučení čehosi v dáli. Stísněného pocitu se mohu zbavit tak maximálně v útulně vyhlížející pobočce městské knihovny napravo od vchodu, která je pro mě jediným záchranným lanem, po kterém se mohu vyšplhat a zjistit, že jsem se neocitla ani v koncentračním táboře ani na konci světa. Zamířím lehce vlevo, obejdu malé nečekaně barevné posezení v podobě supermoderních sedáčků (jak takové věci mohou způsobovat pohodlí?) a zamířím k prosklené vitríně, za níž sedí tři studentky. Jak se později dozvídám, je to pokladna pro nové členy NTK, kde si mohu zařídit speciální kartičku s roční trvanlivostí a cenou pro studenty a důchodce padesát korun, pro ostatní za stovku. Všichni noví návštěvníci musí projít tedy pokladním prostorem, jinak se do knihovny samotné (kterou chrání skoro jako ve finančních centrech, turnikety) nedostanou. Já, jako pouhý „zvědavec“ se dvakrát nerozmýšlím a žádám slečnu o tzv. návštěvní kartu, za kterou vložím zálohu dvě stě korun a mohu se nezávisle podívat, kam se mi zlíbí. A třeba si pak tu roční kartičku zařídím. V přízemí najdete také noční studovnu, která je pro noční živly určitě vděčným projektem, samoobslužné návratové zařízení, taktéž i samoobslužné výpůjčky (oproti městské knihovně musím pochválit tyto moderní vychytávky), šatnu, recepci a bankomat. Projdu pod vtíravým pohledem hlídajícího chlapíka turnikety a zamířím po betonových schodech, kolem mě jen betonové šedé zdi, přímo do prvního patra. Na to, že byla knihovna zpřístupněna veřejnosti v září roku 2009 bych očekávala větší míru lidí. Náhle se cítím jako miniaturní človíček v ohromné pasti o šesti poschodích. Atrium připomíná vnitřní prostor Veletržního paláce, nevýrazné stěny každého patra jsou ozvláštněny celkem vtipně - komiksovými kresbami rumunského výtvarníka Dana Perjovschiho.

V každém patře najdete samostatné studovny, případně badatelny a tzv. odpočinkové zony, které mi přijdou svým způsobem nevyužité, vezmeme-li si, kolik uživatelů navštíví knihovnu denně a kolik z nich bude naplno využívat například noční studovnu. V druhém patře nenajdete prakticky nic než nespočet samoobslužných zařízení na půjčování a vracení knih, pestrobarevné gaučky a výtahy do vyšších pater, do kterých se samozřejmě můžete dopravit i pěšky po schodech. Třetí patro stejně jako čtvrté, páté a šesté je rozděleno do bloků A až D, které slouží ke snazší orientaci v regálech. Kategorie tohoto patra jako elektrotechnika, motorová vozidla, hutnictví nebo vojenská věda mě neosloví natolik, abych se zastavila například ve studovně časopisů chemicko-technologických a raději unikám únikovým východem do dalšího patra, kde mě hned z kraje vítají týmové studovny, kde všeho všudy studuje odbornou literaturu nějakých pět šest studentů. Dívám se na plánek patra – technika, stavebnictví, strojírenství, jaderné inženýrství. Za pohled stojí i pohled dolů do atria z okraje z některých z pater. Páté patro nabízí chemii, lékařství, fyziku či matematiku.

Knihovna obsahuje přibližně dvě stě padesát publikací ve volném výběru, především se jedná o dokumenty z oblasti techniky a aplikovaných přírodních a společenských věd. Dohromady skýtá přes jedna a půl milionu svazků, tedy časopisy, vědecké práce, informace o firmách jak v tištěné, tak v elektronické podobě. NTK má vlastní fond plus část fondů ústřední knihovny ČVUT a ústřední knihovny VŠCHT. Jako nevyužitý prostor označuji na dvacet devět individuálních studoven, kde se může studující „zavřít“ a nenechat se rušit, osmnáct týmových studoven, tři sta parkovacích míst v garáži, na dvě stě stání pro kola (kolik lidí jezdí v Praze jen tak na kole, rsp. kolik z nás pojede do knihovny raději na kole, než autem, metrem a podobně), až pět set relaxačních míst a třicet čtyři počítačových terminálů pro přístup do katalogů fondu. Přibližně na takové vymoženosti má stát peníze.

Ohlasy na knihovnu jsou smíšené. Je to názor od názoru, někteří hájí unikátnost a výjimečnost stavby, jiní jsou naopak proti. Knihovna prý působí z venku spíš jako finanční zázemí firmy než jako útulný prostor vhodný ke studijním účelům. Mladá fronta dnes ji označila jako „nejmodernější českou knihovnu“, což je dost možná pravda, ovšem chceme my, aby knihovny byly výstřelkem poslední doby nebo spíše plnily svůj účel? Není pochyb o tom, že nízká návštěvnost je odrazem názoru mnoha lidí o nevyužitelnosti a neútulnosti, která NTK rozhodně chybí. „Nesouhlasím s názorem, že k rozvoji kreativity je nutné strohé prostředí, naopak, oceňuji, když se mohou pohybovat v prostředí inspirativním, když se nápad pojí s účelem, podotkla studentka Literární akademie Vladěna Ptáčková. Našli se i tací, například studenti Filosofické fakulty či jiných humanitních zaměření, kteří s návštěvou „technické“ nechtěli mít nic společného a stáli si za názorem, že tam stejně nenajdou nic „pro ně“. Jenomže, jak jsem i já zjistila, šesté patro se naprosto vymyká předcházejícím patrům. Mimo již zmíněné individuální studovny a televizní učebny jsem objevila společenské vědy, knihy o vzdělávání obecně a umění, jazyk, literatura a pedagogika. Uprostřed se nachází venkovní zahrádka, která připomíná malinkou zelenou oázu. Pokud se dostanete až sem, máte vyhráno. Aneb, pro ty humanitní, to nejlepší „na vršku“. Vděčnost vyjadřuje i studentka Fakulty humanitních studií Zuzana Červenková: „Budova se mi líbí, a přestože obecně nemám moderní architekturu ráda, přijde mi, že k technické knihovně se to hodí. Uvnitř mě nejvíce zaujaly vtipné obrázky na zdech ve vnitřním atriu, které jinak strohou stavbu svým způsobem oživují. A skvělý nápad mi přijdou samostatné studijní „kukaně“ v posledním patře.

A jak se líbí vám Národní technická?

Otevírací doba je od osmé ranní do osmé večerní, přičemž v sobotu od deseti do sedmnácti, ve neděli zavřeno. Noční studovna má jiný časový rozvrh, stejně jako Badatelna historického fondu.