Na vlastní kůži

Hrávala volejbal a byla šťastná. Již deset let se věnovala této promyšlené kolektivní hře. Bohužel v posledních chvílích tak zaslepeně naplno, že břemeno takovéto zátěže nedokázalo její tělo utáhnout. I přesto, že o většinu se starala vůle. Nikdy nebyla talent, ale skrývala zázrak, který jiným chyběl. Měla sílu. Vůli. Naději. Věřila si. Věřila sobě i svému tělu, doufala, že se vypracuje až k úrovni talentovaným. Dřela. Vždy z ní sršelo dvojnásobné nadšení, trojnásobná snaha, několikanásobně chtěla. Tušila, že pokud povolí uzdu jen o kousek a jen jedinkrát…již nikdy nemá šanci se vyrovnat nejlepším.
Konečně začínaly tak dlouho očekávané výsledky čarovat. Konečně zajiskřily do snad nekonečné tmy. Konečně. Okolí otevřelo oči, cítila možnost, naději, výzvu… Ale, znenadání jakási síla zasáhla shora. Ona se nechala ovládnout bezmocí, veškeré výsledky jakoby shořely. Shořely v tom žáru slz, jimiž zanedlouho špinila bělobu nemocničního lůžka. Každý z těch slaných symbolů bezmoci byl projevem jejího nepopsatelného zklamání. V každé kapce skrývala bolest. Trápení.
Přes jezero času, moře citu a oceán důvěry, jež s nadějí vložila do krásy tohoto sportu… Přes kaluž chtíče i kapku dravosti…přesto k tomu došlo. Přeceňováním, přemáháním, zkrátka naivitou. Věřila, že dokáže cokoli, že tělo bude nekonečně sloužit. Bohužel dosloužilo. Zničila si rameno, jeden z nejdůležitějších kloubů, jaký vždy potřebovala a jehož služby brala s naprostou samozřejmostí. Přesto chtěla hrát dál, dál se rvát a bojovat…ale… Jako jediné východisko pro další možný život se naskytla operace. Tušila ale, že svojí sportovní lásce brzy zamává. Tušila, že je to vážné a že již nikdy se jí neobyčejná snaha, jejímž úspěchům tak hluboce věřila, neodvděčí. Přesto se přinutila zákrok podstoupit.
Usazená v bělobě nemocničního rouška tiše sténá. Pláče ze strachu, obyčejné obavy z operace. Včera byla mnohokrát ujišťována bližními, že arthroskopie je pouhou banální operací. Prý se není čeho bát. Dle jejich moudrých slov působily báje o zákroku dojmem procházky růžovým sadem. A věřte, nejednou si nechala vyprávět.
Sedí křehce na sklonku lůžka. Jakoby se jí cosi zdálo. Jemný záchvěv snu, bloumá myšlenkami v zákoutích slov svých příbuzných. Nechápe, proč si vymýšleli. Proč lhali? A proč všichni? Najednou ztrácí sílu, je oslabená nedůvěrou k bližním. Znělo to jako pohádka. Zkrátka přijdeš, necháš se uspat a ani to nezabolí. Ale zabolelo. Sedí tam a pláče. Zalévá si hladce ránu od injekce,jejíž vpich jí přivádí do těla umělé živiny. Bolí to. Bolí…na duši. Vzlyká a s každou slzou se ptá… Proč jste lhali? Proč jsem z každého koutku slyšela jen, že se není čeho bát?
Má obrovskou sílu. Dokáže zatnout zuby a zadržet dech. Jenže ona ví, co ztrácí. Ztrácí roky, které pro ni znamenaly život. Ztrácí je bolavým, složitým zákrokem, jemuž mladí lidé jako ona přesně nerozumí. Ale prý je to klidné. Prý se není čeho bát.
Proč tedy ten starý pán pláče?
Protože ho přivezli ze sálu. A teď je na řadě ona. Kolik tisícovek lidí bude následovat? …Nesčetně. Proto bývá tento typ zákroku považován za banální. Ale pouze nezkušenými v oné oblasti, těmi, co nezažili.