„Co si myslíš o komunismu?“ „Jaký je tvůj názor na Václava Klause?“ „V Iránu prý pořád popravují děti. Co ty na to?“ Všechny tyto otázky tazatelé pokládají v očekávání, že bude vysloven vlastní názor dotazovaného.
Ale… co je to vlastní názor? Něco, co si prostě myslím, v co věřím, co říkám nahlas. Problém však je v tom, že skoro devadesát procent lidí přejímá názory z televize (zejména z televizních zpráv o půl osmé večer), z rozhlasu, z novin, z knih nebo nekriticky přejímá hotové názory vlivných osobností. Je to špatně?
Představte si šestnáctiletého výrostka, který si pochvaluje komunismus, hlásá jeho návrat a vykřikuje podivná hesla. Je to až k smíchu. Sám se s dobou červených třešní nesetkal, slyšel o tom vyprávět leda tak dědečka nebo otce. Možná o tom četl v biografiích spisovatelů. Možná seděl jeden večer v hospodě. Kdo ví. Ale z vlastní zkušenosti mluvit rozhodně nemůže (já ovšem taky ne). A to je na tom to komické. Na druhou stranu…proč by si nemohl i on vytvořit názor na období naší vlády v minulém tisíciletí, přestože ho sám nezažil? Mohl. Ale je tady právě ta skutečnost, že to bude z největší pravděpodobnosti přejatý názor někoho jiného.
Uveďme ještě jeden příklad. Zprávy v televizi (fikce): „Válka v Íráku stále pokračuje. Zemřelo už tisíc lidí…“ Co si řekne většina lidí? „Chudáci, pořád tam bojují a umírají. To je strašné.“ Koho napadne, že zdraží ropa? Že zdraží všechno kolem nás? Že Írák si řekne dost! Kdo vidí svět v souvislostech? A lze se vůbec naučit chápání světa v souvislostech?
Ve škole se vlastním názorům neučí. Tam vám řeknou, že ten a ten spisovatel byl komunista. Že ten a ten emigroval. Že tahle próza je vynikající a tahle nestojí za nic. Tam vám přímo řeknou, jak máte uvažovat, jak máte myslet. Pět krát pět je dvacet pět, a basta!
Kromě školy a televize jsou tady ještě noviny. Ty také ovlivňují myšlení čtenáře. Autoři článků většinou záměrně volí cizí slova, odborné termíny, používají čísla a další různé údaje, aby vytvořili dojem pravdivosti. Aby jim méně poučení čtenáři uvěřili. Přitom se za různými grafy a čísly skrývají leckdy vymyšlené hlouposti autora.
Vezměme v potaz ještě jedno: Kolik lidí čte Blesk a kolik Právo? V čem je rozdíl? Blesk jako bulvární tisk přináší spíš jen zábavu pro masovou vrstvu. Právě proto má denní náklad asi půl milionu výtisků. Lidé se raději pobaví, než aby si plnili hlavu závažnými a mnohdy složitými články. Nějak přece bylo a nějak bude. Raději si přečtou, kolik zas Paris Hilton utratila dolarů na pátečním mejdanu. Serióznější noviny jako Lidové noviny, deník Právo, Hospodářské noviny, Dnes…se snaží o vážnější charakter, ale z ekonomického hlediska je jim jasné, že i oni musí nějak přilákat masovou vrstvu čtenářů. Jak jinak než poplašnými titulky, bombastickými zprávami a exkluzivními fotkami. I oni musí poskytnout nějakou tu zábavu, aby přežili na trhu. A většinou přežívají, i tyto noviny si čtenáři kupují.
Ale zpátky k bulváru. K tomu, že skoro devadesát procent populace přejímá cizí názory a většinou hledá jenom zábavu, bych mohla vyprávět jednu příhodu. Ve večerce, kde brigádničím, se už v ranních hodinách v sobotu vyprodal Blesk, Šíp i Aha. Do obchodu kolem desáté hodiny dopolední přišel starší pán. Chvíli stál u stojanu s novinami a pak se na mě obrátil. „Slečno, vy už nemáte Blesk nebo něco takového?“ Odpověděla jsem, že ne, že se vyprodaly už ráno. „Už nám zbyly jen serióznější noviny.“ řekla jsem mu, když byl na odchodu. Ještě ve dveřích se otočil a řekl: „To já nechcu.“ (příklad za všechny)
Toto všechno, ať už se jedná o zprávy v televizi, o informace v novinách a rozhlase, souvisí se záměrným ovlivňováním diváků, čtenářů a posluchačů. A jen málokdo dokáže číst mezi řádky a nepřijmout ledajakou informaci jako pravdivou a jedinou. Na stejném principu ovlivňování fungovaly budovatelské socialistické romány, různé agitační texty a ještě i v dnešní době v menší míře všechny doslovy literárních děl. I tam dochází k ovlivňování myšlení čtenářů. V doslovech jako by nám chtěli sami autoři (nebo jiní odborníci) říct, o čem to bylo. Abychom to náhodou špatně nepochopili. Snad proto mám ráda knížky bez doslovů. Když je dočtu, můžu si myslet, co chci.
No ale…když je všechno výše uvedené pravda, pak se nabízí otázka Jak z toho ven? Jak si utvářet vlastní názor? Jak se stát jedním z těch mála, kteří vidí věci v souvislostech a jen tak se nenechají ukolébat pseudopravdami? Přece každý člověk je někým ovlivněn a občas někoho cituje (třeba vlastní matku). To je pravda. Ale možná stačí otevřít oči, pořádně se dívat a přemýšlet. A nebrat všechno, co vám kdo napovídá.
(Pro kritiky tohoto článku – Šalda by z vás měl radost!)