Už když jsem se ráno vzbudil o deset minut později než jsem měl, což znamenalo, že mi ujede vlak, jsem věděl, že tenhle den bude stát za hovno. Zárověn jsem s tím ale nemohl nic dělat. Po škole jsem měl mít náhradní praxi, kterou jsem prostě nesměl zmeškat. Vyhodili by mě.
A tak jsem teda ještě deset minut ležel. Do dalšího vlaku daleko, stejně zase poběžím jako idiot a stejně to zase nestihnu. Leptat desku. Kdo by si to byl pomyslel, že bude dělat něco jako „leptat desku“, co? Škola se mě snažila odrovnat, ale já se jenom smál a bylo mi to jedno, protože už jsem dávno odrovnanej byl.
Mlel jsem sebou na posteli, až jsem nakonec vstal a řekl:
„No dobře, volové, vyhráli jste,“ a šel jsem se umýt a oblíknout. Cestou do koupelny jsem si všimnul, že venku prší. Mám rád déšť, já dokonce miluju déšť, ale nechtějte po mě, abych v něm běžel do školy. Přesto jsem neměl na výběr. Usoudil jsem, že je venku teplo, vzal si potrhané triko, bundu a vyrazil.
Venku byla hrozná kosa, ale říkal jsem si, že to rozchodím a stejně už nemám čas vracet se domů, a tak jsem vyrazil. Nepršelo zas tak moc, jak se předtím zdálo, tedy pohoda. Na nádraží jsem skočil do vlaku a odjel. Žádné komplikace, klídek. Zastávku před cílovou stanicí jsem se začal koncentrovat na „rychlou chůzi“. Když vlak začal zastavovat, pustil jsem si do sluchátek „Helloween“ a připravil se do startovní pozice. Dveře se otevřely, já vyskočil a všimnul si, že stojím na opačné straně kolejí, což znamená čekání na to, až vlak zase odjede. Udělal to a já konečně vyrazil, a to tak dobře, že jsem zakopl na shůdku na přechodu přes koleje a hodil držku na beton. Bylo to varování, ale tenkrát jsem to nevěděl.
A tak jsem běžel a byla mi zima, strašná zima, tedy jsem běžel ještě rychleji, abych se zahřál. Potom ztratily trpělivost moje plíce a já se začal kymácet na mokrém asfaltu. Někdo na mě zatroubil.
„Ježíši,“ chrčel jsem. „Doprdele.“
Vzal jsem to zkratkou přes les a téměř se utopil v nánosech bahna. Běžel jsem a špína trýskala vysoko do vzduchu, mě na záda a kalhoty. V jedné z mnoha lesních zatáček jsem uklouznul a podruhé toho dne upadnul. Kolenem do dost velké louže. To už jsem byl sprostý. Vstal jsem a brodil se dál, při čemž jsem přemýšlel o absurditě situace. Běžím jako o život proto, abych nezmeškal ani minutu z vyučování, které nenávidím. A nad tím vším se vznáší maturita, směje se a je pořád vzdálenější. Směšný. Když udržím tempo, příjdu do školy akorát na čas, tedy se nic nestane, povzbuzoval jsem se.
Budova školy se přede mnou vyloupla z hlubin pekelných přibližně deset minut po začátku vyučování. Tik tak tik tak, doprdele. Proskočil jsem vchodem a pořádně vyčelil skleněné dveře uvnitř. Z nějakého důvodu jim to nevadilo, což se, bohužel, nedalo říct o mě. Odletěl jsem dozadu a potřetí toho rána ztratil rovnováhu.
O několik vteřin později jsem klečel na mokré a špinavé podlaze a hledal chipovou kartičku, pomocí které bych mohl vyhrát.
Nakonec se mi to podařilo (byla mezi sešity z elektra a informatiky) a já se konečně dostal dovnitř. V šatně jsem si oblíknul montérky (rozumějte modrou, špinavou košili), pokusil jsem se najít jednu z už vyleptaných desek, našel ji, na oslavu vítězství ji vyhodil do vzduchu, nechytil ji a nechal spadnout na zem, při čemž tak trochu rupla.
A potom to přišlo. Hledal jsem sešit do praxe. Projel jsem aktovku jednou, podruhé, potřetí… Ta zasraná věc tam nebyla. Postavil jsem se a prudce oddechoval. V sešitu z praxe mám návrh obvodu, bez kterého nemůžu jít leptat tu pitomou desku. Nemám-li sešit, nemám ani… Potom jsem velice nahlas zařval jedno velice sprosté slovo.
Chvilku se zdálo, že propadnu panice, ale nakonec jsem přece jen začal fungovat tak, jak mám, tedy jako chladná, neovlivnitelná kalkulačka. Po chvilce byl plán hotov. Zajdu zpátky domů, přičemž pravděpodobně zmeškám školu, vezmu ten sešit a vrátím se zpátky na praxi. Dokonce jsem si i vymyslel výmluvu pro profesorku z první praxe, kde to tolik nehoří. Nemohl jsem dojet, protože jsem se nemohl dostat do Těšína na vlak, protože autobus tam nedojel, protože byla bouračka, protože… fajn, to zatím stačí. Ostatní předměty nebyly důležité. Můj plán byl založen na tom, že až příjdu na druhou praxi, budu ve škole poprvé. Tedy mě teď nikdo nesmí vidět. Záznam z karty při otevírání dveří je nedůležitý… ti co se o to starají se o mém pozdním příchodu nikdy nedozví. Tedy priorita jedna: Dostat se nepozorovaně z dohledu školy. Nebyl to zas tak těžký úkol. Na schodech jsem chvilku počkal, až školník odejde a potom jsem hlavníma dveřma – opět díky kartě – zmizel v mlhách velkoměsta.
Když jsem byl od školy dostatečně daleko, zpomalil jsem. Nebylo proč spěchat, vlak jede až skoro za hodinu. Šel jsem tedy velice pomalu, pískal si a domýšlel detaily plánu.
Na nádraží jsem dvacet minut stál a třepal se zimou. Nebylo tam nic moc zajímavého, snad kromě jedné naprosto nádherné ženské. Byla samá prsa a zadek. Prošla kolem mě a já se za ni otáčel naprosto zhypnotizován magickou souhrou těsných riflí a slovanské krásy. Potom přijel vlak, já nastoupil, ona ne, a bylo po románku. Říkal jsem si, ty sexistický prase, tobě utíká ŠKOLA a ty myslíš na smilstva s pohanskou bohyní. Paráda.
Domu jsem přišel víceméně zničený a unavený. Bylo hrozně těžký jít zase znova do školy. Ještěže v bytě nikdo nebyl. Vytáhnul jsem ze skříně sešit a hledal onen prokletý nákres. Nebyl tam. Panika se o mě opět pokoušela, ale potom ji zase „přebil“ mozek a já si na něco vzpoměl… Začal jsem zuřivě hrabat v aktovce, až jsem vytáhnul pouzdro, otevřel ho a… hystericky jsem se zasmál. Promrzlou rukou jsem ho zvednul, maličký papírek s návrhem, a protočil si ho v prstech. Znovu jsem se hystericky zasmál. Zavřel jsem pouzdro, hodil ho do aktovky a naposledy se hystericky zasmál. Vstal jsem a šel do obýváku, vytáhnul jsem z baru vodku a dal si pořádnej hlt. Vrátil jsem se k sobě do pokoje, zapnul počítač a napsal tohle jako svědectví o tom, kam až může šílenství dojít. Je to vaše.