S manželem jsem si vždycky „rozuměla.“ Botanik tělem i duší, vzhledem spíše připomínající neandrtálce než muže průměrných hodnot. Potkali jsme se v zoologické zahradě, kdy jsem si ulomila střevíček bot značky Prada. Krátká sukýnka se mi svezla až k bokům, normální muž by si něčeho takového dozajista všiml, on mi jen podal ruku a řekl: Pozor na soví lejna. Páchla jsem, ale on tvrdil, že ho tím přitahuji. Studoval botaniku, tak jsem si myslela, že bude i něco vědět o biologii a jak to v lidském těle funguje. Protože mě bylo teprve sedmnáct a ještě jsem moc zkušeností neměla. Byl o osm let starší, tak jsem si myslela…No, teď už vím, že jsem si to myslela špatně. Nejspíš moc dobře věděl, jak to dělá kdejaká sova lesní a sova březová a co já vím kdo ještě. Prostě jsem se musela vdávat. Jeho majetkem bylo akvárium s rybičkami neznámého původu (podezřívám ho, že jeho největší láskou stejně vždycky byla piraňa, kterou chodil každý den pozorovat k sousedovi), malý neútulný byt v přízemí na Žižkově, kde si cikáni večer dávali dýchánky a lesbičky se vodily za ruku (on mě za ruku nikdy nevzal, bál se kožních problémů) a obrovská laboratoř, kde schraňoval nejrůznější části té odporné havěti. Když jsem nedávno po svatbě chtěla upéct vrabce, vyrval mi ho z nákupního košíku a řekl, že my nic takového jíst nebudeme. Když nás náš kamarád Pepa, vášnivý lovec, pozval k sobě na chalupu, Miloslav, můj drahý manžel mu odvětil:
- Josefe, lovům já neholduji. Zvěř je posvátná. Ptactvo je posvátné.
Není divu, že ho kdekdo měl za pošuka. Rád krmíval v Praze holuby. Hladil je a některé si i ochočil, tak že za ním cupitali a pobíhali. Moje maminka málem dostala infarkt, když se dozvěděla, že jsem si ho vzala. Představovala si pro mě elegána s ohnivýma očima a tmavou pletí, zámožného majitele lukrativních hotelů. Miloslav byl majitelem holubů a podobných okřídlenců. Byl to vědec. Napsal několik encyklopedií o stavbě těla ptactva. Byl vlastně uznávaným botanikem. Když měl dělat rozhovor pro MF Dnes, rozhodl se na sebe navléknout stupidní kostým po dědečkovi, který patřil počátku 20. století.
- Takže vy zkoumáte holuby detailně? Zněla redaktorova otázka v restauraci Louvre, kde se měli s Miloslavem setkat.
Ten nejenže přišel o hodinu později, jak to prý vědci dělávají, ale ještě po celé restaurace rozhořčeně vykřikoval, že by se nemělo pojídat maso z ptactva, že ptactvo má zůstat svobodné.
- Jak by vám bylo, kdyby vás upekli, ha? Obořil se na redaktora a vyrval mu pečeného vrabce z úst.
Ještě v ten samý den mi onen žurnalista volal, že můj manžel není mentálně v pořádku a že je to s ním na dlouhé lokte a jestli bych za něj neudělala rozhovor já. Pokrčila jsem rameny a nakonec souhlasila. S radostí jsem si druhý den nazula ony osudové botičky Prada, super sukýnku, kterou jsem si koupila ve slevách (botanika moc nevynáší a Miloslavovi bylo vždycky šumafuk, jestli chodím v pytli nebo hezky oblečená).
-Kam jdeš? Ptal se mě, než jsem odcházela.
-Do centra, řekla jsem popravdě a se závistí pohlédla směrem k sousedovým dveřím, kde už určitě čekala piraňa. Celá nažhavená.
- Kup mi zrní pro papoušky a taky pro rybičky. Vypustil z úst a shrbeně odešel.
S redaktorem MF Dnes to bylo moc fajn. O rozhovor vůbec nešlo. Poprvé po 5 letech jsem se s někým milovala. Jako opravdivě a ne tak po zvířecku jako s manželem. To dítě, zůstalo v dětském domově. Ani jeden jsme ho nechtěli. Myslím s Miloslavem. Když jsem se vracela ze schůzky s redaktorem, všimla jsem si na Národní třídě velkého transparentu: Nekrmte holubi, přenášejí nemoci! Když jsem to říkala doma manželovi, nevnímal to. O týden později se hovořilo o ptačí chřipce. Nevnímal to. Za další měsíc několik lidí na ptačí chřipku zemřelo. Mluvilo se i o holubech. Ale on je stále navštěvoval na Kampě. Redaktor MF Dnes mě přemlouval, ať s ním odjedu na dovolenou na Kanáry. Odjela jsem. Nechtěla jsem zůstat v ohrožení toho blázna, co si doma zahrával s ohněm. Hledala jsem stále samu sebe. Na Kanárech to bylo super. Zjistila jsem, že by mě bavilo psát. Ale chtělo by to nějakou velkou událost. Po týdnu mi volala maminka, že Miloslava chytla ptačí chřipka a že už není mezi námi. Trochu se mi ulevilo. Ale pak jsem se zděsila.
- Mami? A tys byla u nás doma? Zděšeně jsem čekala na odpověď
- To víš, že nebyla! Jak bych mohla, vždyť mě tam nepustili. Všechno to vyšetřovali.
Málem jsem se zajíkla. Zůstaly tam všechny mé super šmrncovní oblečky, včetně růžových bot značky Prada! Redaktor MF Dnes mi ale slíbil, že mi koupí všechno nové a pěkné. Hlavně pěkně drahé. Zesnulý manžel ve mně zanechal hlubokou inspiraci napsat hluboce procítěné dílo, možná třeba i o ptactvu. Díky němu a ptačí chřipce, která v minulých letech zaútočila na Prahu, ze mě možná někdy něco bude.