... Jsou dny, které přicházejí Odjinud.
Je v nich něco, čeho si člověk s vnímavým duchem všimne..., něco, co tiše šeptá o jiných dobách. O jiných Časech... O Časech, kdy zemí nekráčeli jen lidé a zvířata... Lidé už nepamatují. To, co nemělo být nikdy zapomenuto, se stalo příběhem Bardů zpívaným do kouře ohňů..., z příběhu se stala pověst, báje...a potom pohádka, povídání pro děti, které s očima rozšířenýma naslouchají slovům o jiných podivných dobách...a pak, jak plynul čas a lidé zapomínali na hlas, kterým k nim mluvívala Země, pak i z té pohádky nezbylo víc než jen pár slov ve staré písni... prastarý zvyk, na jehož původ už nikdo nepamatuje, ale lidé ho přesto dodržují prostě, protože se to tak dělalo vždycky...
Mohlo by se zdát, že je vše zapomenuto... Napořád ztraceno v čase. Není to pravda. Tam někde v těch největších hlubinách lidské paměti, tam na místech, které už patří víc duši než rozumu.. tam něco zůstalo... Ozvěna... Pocit... Něco, co není ve slovech, ale můžete to najít v tom, jak zrána zavoní kůra Stromů, jak zašeptá Les... v tom, jak se na vás podívá dívka, co ji zvečera zahlédnete nahou stát v proudu řeky...
Jsou dny, které přicházejí Odjinud. Dny, kdy čas není víc než ptačím trylkem, který odnesl vítr. To, co bylo kdysi, se znovu vrací a tam na okraji Lesa, mezi vysokými Stromy můžete zahlédnout kráčet víc než jen lesní zvěř...
Jsou to dny, jako je tento... Šedavá mlha zalila jako řeka celý kraj... Je hustá, neprostupná a jen tu a tam může člověk zahlédnout nejasné temné obrysy Stromů... Lidské oko to nevidí, ale tam pod tím příkrovem kouřové mlhy se skrývá celý obrovský Les. Táhne se od obzoru k obzoru... Vypadá to, jako by snad neměl konce. A on ho nemá. Obrovské staleté Stromy s rozložitými korunami a kmeny co neobejme ani devět mužů.. i malinké drobné semenáčky s útlými kmínky a zelenkavými lístky.. Šeptají. Vypráví...Pro ně není jen jeden čas, jen jeden svět... Hranice neexistují... nikdy tu pro ně žádné nebyly. Ty Stromy rostly a rostou vždy. Všude.
Mlha víří jako moře... Krouží kolem kmenů, převaluje se a trhá ve vysokých korunách. A Les dýchá. Žije. Obrovský, až to bere dech... Hluboký. Nekonečný... Tak tohle je Nemeton.
Mlhou občas prokmitne obrys poutníka. Tiše se proplétá mezi kmeny a zanechává za sebou na jehličí a listí sotva patrné otisky. Přebrodím lesní potok pěnící mezi kameny a vystoupám do mírného svahu, pokrytého loňským listím.. Nahoře se zastavím. Od východu přiletí vítr, voní pomalu zlátnoucími listy, ale ještě má v sobě i něco z léta. Jeho poryv mi rozhodí vlasy a dlouhý temně rudý plášť sepnutý na rameni proplétanou sponou. Mlha se už začíná trhat, z mraků se vynořují kousky nebe a vzduch začíná zlátnout světlem slunce.. Rozhlédnu se a tam dole v údolí mezi potrhanými závoji mlhy zahlédnu obrysy Stromů. Tiše se usměju... "Vrátila jsem se.."
Zamířím dolů po svahu zarostlém vysokou trávou a mechem. Slunce už hřeje, když dorazím na lesní louku, obklopenou vysokými Stromy. Uprostřed ní roste dub. Je obrovský, až se tají dech. Silné kořeny se v pletencích vynořily ze země, kůru mu rozvrásnila dlouhá staletí a jeho koruna se táhne do všech směrů, do všech světových stran.
Na rtech mám zvláštní úsměv, když se na něj dívám. Je tady cosi zvláštního ve vzduchu... Ještě pořád se tu honí mlha, ale slunce už sem vrhá skrz koruny Stromů celé provazce svých paprsků...Rozepnu sponu a nechám plášť klesnout k zemi. Vzduch mě chladí na kůži a slunce se dotkne znaku vytetovaného na levé lopatce. Triskel. Jeho modrá barva je hluboká, sytá a snad je to jen hrou světla a stínů, ale chvílemi se zdá, jako by se tři spirály pohybovaly. Vlnily. Otáčely...
Na bosých nohou mi ulpívají drobné kapičky rosy, když kráčím trávou ke starému Stromu rostoucímu uprostřed mýtiny. Nedaleko zurčí potok. Tiše mlčky se zastavím u mohutného kmene rozrytého časem... Světlo slunce mi kreslí skrz korunu a listí po vlasech a těle.
Oči zkoumají každý kousek kmene, každou rýhu, výčnělek a mám v nich něco, co u mě nikdy žádný člověk neuvidí. Jen Stromy. Něco, co se tolik podobá měkkému světlu rán a šepotu řek. Natáhnu ruku... Drobná dlaň se dotkne zbrázděného kmene...Oči se rozšíří. Dech se mi chvěje a tam někde hluboko ve mě tichý hlas na samé hranici slyšitelnosti, jako když vzdychnou kořeny a zavoní míza Stromu...
"Přišlas.."
"Ach, ano... Přišla..."
Tiše se usměju skrz slzy, padnu na kolena a ruce obejmou rozložitý kmen. "Ty víš, že přijdu. Vždycky..."
A je to jako by mě kdosi objal... Teplo, Světlo a to, co už nepopíšou žádná slova, co jich na světě je...
A v tichu mé duše znovu ten zvláštní hlas, jako když zavrzá kůra a zašeptá listí. "Moje."
Zvrátím hlavu a rozesměju se... šťastně a vesele...
Vzduchem náhle zavíří vítr a celý Les jako by se zachvěl. V hlubokých kořenech se cosi pohnulo, v listí to zaševelilo... a stovky, miliony hlasů, vonící sluncem prohřátou kůrou a mízou zašeptají: "Naše."
Iníon an Tír